Toužíte vzhůru? - Zhlédněte Push Up

20. září 2003

Nejnovější inscenace Divadla Na zábradlí vhodně zapadá do dramaturgické linie orientované uměleckým vedením scény k onomu typu soudobé dramatické tvorby, která z mnohotvárnosti bytí nejcitlivěji reaguje na jeho grotesknost a jeho víceznačnost vnímá jako vyprázdněnost smyslu.

I když se hra šestatřicetiletého německého dramatika Rollanda Schimmelpfeniga nazývá Push Up 1 - 3, její pnutí a napětí nesouvisí se zmíněnou intimní částí dámské garderoby, ale s "tlačením se vzhůru" po žebříku kariéry. A to v jakémsi blíže nespecifikovaném podniku, do kterého nás v prologu uvádí jeho vrátný. Boj o postup v podnikové hierarchii či o udržení se na již dosaženém stupni je předveden ve třech variantách: mezi "velkou" (postarší) šéfovou (Marie Spurná) a její mladší kolegyní (Magdaléna Sidonová), mezi vedoucím jednoho z oddělení (David Švehlík) a jeho přibližně stejně starou podřízenou (Kristina Maděričová) a mezi dvěma čekateli na povýšení, z nichž jeden je starší (Jiří Ornest) a druhý mladší (Pavel Liška). Hra je založena na metrických protikladech a variacích rozvíjených nejen v plánu postav a motivů, ale také ve způsobu traktování: dialogy mezi postavami se točí okolo pracovních problémů, jsou však prolamovány vnitřními monology, které odkrývají zamlčované osobní úzkosti, ambice a frustrace (často citového či sexuálního charakteru). Ukazuje se, že antagonisté jsou svou vnitřní bídou vlastně stejní.

Hra  Push Up v Divadle Na zábradlí

Režisér Jiří Pokorný podtrhuje racionalistický schematismus dramatu tím, že inscenaci buduje z obdobných schematických prvků: například aranžmá tří střetávajících se dvojic je vždy stejné (sedí proti sobě u psacího stolu), se stereotypy pracuje i skladatel scénické hudby Petr Kofroň, kostýmy Kateřiny Štefkové jsou odosobněné a nepříznačné podobně jako scénografie Jana Štěpánka. Chladný funkcionalistický styl inscenace sugeruje atmosféru pustiny, do níž nás může funkcionální přístup k životu dovést. Zázrak divákova prozření je ovšem v rukou herců, kteří - ač z daného stylu vycházejí - dokáží jej přesáhnout. Jako například skvělá Marie Spurná, která umí vybudovat z problémů nejvyšší šéfové obecnější drama stárnoucí ženy zuby nehty se bránící pocitu životního ztroskotání, nebo Jiří Ornest, jenž svému staršímu úředníkovi Hansovi dodává uměřenost, nadhled a důstojnost, tedy vlastnosti, které poměřovány telecí arogancí jeho protějšku jsou o to cennější, oč méně mohou v soudobém životním stylu vést k úspěchu.

Jiří Ornest a Pavel Liška

Hra připomíná absurdní dramata Václava Havla ze šedesátých let. Ve světě, který má tendenci vnímat člověka jako shluk funkcí, ovšem působí jako zrcadlo věrně odrážející skutečnost.

autor: Bronislav Pražan
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.