Touha Věcí veřejných po čistotě může ohrožovat demokracii
Vstup Věcí veřejných do jednání o vládě vyvolává obavy dvojího druhu. První vycházejí z politických zvyklostí, které VV neznají, a tudíž ani příliš nerespektují. Už několik ostřejších formálních kolizí na začátku jednání o vládní koalici ovšem ukázalo, že tohle tak velký problém nebude. Radek John a jeho vyjednávací tým se rychle přizpůsobují a vykazují slušnou míru politické inteligence, jejíž základní pravidlo zní, že v koalici nikdo sám nevyhraje.
Horší než obavy provozní, které časem vymizejí, neboť souvisejí s nedospělostí a malými zkušenostmi strany, jsou strachy obecnějšího rázu. Věci veřejné vyvolávají obavy zejména proto, s jakou politikou do parlamentu vstoupily. Když v roce 2001 strana na Praze 1 vznikala, bylo to aktivistické hnutí namířené proti přílišnému stavebnímu hluku a nepořádku ve městě. Z toho se později vyvinul hlavní, všeobecný étos strany: snaha čistit veřejný prostor v širším i užším smyslu. Nahoře potírat korupci, dole nepřizpůsobivé občany, kteří znečišťují veřejný prostor doslova i obrazně. Věci veřejné chtěly a chtějí být hygieniky společnosti, dát věci do pořádku, aby „fungovaly tak, jak mají“.
Před volbami se hodně hovořilo o populistických lákadlech VV. Nesplnitelně a líbivě ale sliboval kdekdo. Skutečně nebezpečný populismus, který Johnovu stranu vynesl až na vrchol české politiky, leží hlouběji. Souvisí právě s obecně sdílenou představou, že všichni podvědomě víme, jak „věci mají být“, tak aby byl pořádek.
Je to dost riskantní půda, protože z ní může vyrůst nejen trochu nudné, leč spořádané a svým způsobem šťastné městečko v malebné krajině Bavorska či Švýcarska, ale i polofašistická struktura, v níž bude cíleně šikanován každý, kdo je jiný než my; kdo se z jakýchkoliv důvodů dostane na okraj společnosti, ať už kvůli drogám, etnickému původu, rodinným podmínkám či chudobě. Přece jen: ve jménu pořádku a čistoty se v minulosti dělaly ty nejhrůznější činy.
Jestli něčím Věci veřejné děsí, pak tím, s jakou přímočarostí a přesvědčením tento hlad lidu po čistotě a pořádku následují, míříce přitom mimo hranice demokracie. Demokratická politika přece vždy vycházela z kritického rozumu, nikoli z podvědomého, emotivního souznění přesvědčených, kteří kritiku předem vyloučili, protože neuznávají jiný „rozum“ než ten svůj.
