Torvald a Nora z Domečku pro panenky. Hra o štěstí na povrchu a druhé, skryté tváři člověka
Pražské Divadlo pod Palmovkou uvede 16. prosince premiéru hry Henrika Ibsena Nora. V režii Jana Nebeského se v hlavních rolích představí Tereza Dočkalová a Jan Teplý.
Jan Nebeský se na divadelní scéně setkává s Ibsenovým textem poosmé. V posledních letech režíroval inscenace Eyolfek, Divoká kachna a Heda Gablerová v Divadle v Dlouhé. Všechny se vyznačovaly výraznou výtvarnou stránkou, na které se režisér podílel s výtvarnicí Janou Prekovou, a silným ironickým nadhledem ve vztahu k dnešku. Na novém zpracování Nory se podílela dramaturgyně Daria Ullrichová.
„Tahle hra se odehrává během tří dnů o Vánocích. A Vánoce mají být svátky štěstí, klidu, míru, kdy se nad sebou zamýšlíme. Jenže to je to, co je napsáno v knihách, když si sáhneme do svědomí, tak dobře víme, že nahoru, nad betlémskou hvězdu se díváme pramálo, a že se spíš díváme dolů, co je pod stromečkem,“ říká dramaturgyně Daria Ullrichová. Podle ní je právě ústřední manželská dvojice Nory a Torvalda Helmerových prototypem lidí, kteří mají pocit, že se dá za peníze pořídit všechno, včetně štěstí: „Jako kdyby štěstí vzniklo tím, čím víc toho máme, že tím zastavíme čas. A další, co je tam aktuální, je konzumní způsob života, který je tam narýsovaný. Pozoruhodné také je, že se to týká mladé generace. Všem těm postavám je kolem třiceti let a z tohoto hlediska jde o generaci ztracenou.“
Slavná Ibsenova hra, která byla ve své době naprosto skandální, je dnes kupodivu stále aktuálníPůvodní Ibsenův text, který vznikl téměř před 140 lety, byl podstatně zkrácen, aby se inscenace mohla vyjadřovat více obrazy než slovy. Nic podstatného ale nebylo vynecháno, zdůrazňuje Darja Ullrichová a dodává, že proměnou prošel i jazyk, který se více podobá současné mluvě.
Žádná z postav s výjimkou smrtelně nemocného doktora není upřímná k sobě ani k ostatním, všichni něco předstírají, hrají role diktované společenskými pravidly: „Pravděpodobně kvůli tomuto je Ibsen neustále moderním autorem. U něj jako by každá z postav měla své tajemství, což v životě bývá, protože máme jednu tvář vystavenou navenek, a pak ještě v nás někdo další bydlí. A málokdy si můžeme dovolit, nechat projevit toho druhého člověka, někdy pro nedostatek odvahy, jindy z vypočítavosti. A někdy si opravdu o sobě děláme velké iluze a o té své druhé tváři nevíme,“ podotýká dramaturgyně.
