Toni Morrisonová: Nejmodřejší oči

r_2100x1400_vltava.png

Četba na pokračování z románu Toni Morrisonové Nejmodřejší oči je příspěvkem k připomenutí jejích pětasedmdesátin. Dětství prožila budoucí spisovatelka v městečku Lorain ve státě Ohio. Právě zde se odehrává i děj její knižní prvotiny, v níž není těžké rozpoznat některé autobiografické rysy.

"Začalo to Vánocemi a panenkami, které jsem dostávala. Ten největší dárek byla vždycky panenka s modrýma očima. Dospělí, starší dívky, obchody, časopisy noviny,výklady - celý svět se shodoval, že modrooká a blonďatá panenka s růžovou pletí je pro každou holčičku ten nevětší poklad. Ale já jsem ji nedokázala milovat..."

Černá dívenka Claudia je však ve svém okolí výjimkou. Její kamarádka Pecola Breedloveová - tragická hrdinka románové prvotiny Toni Morrisonové "Nejmodřejší oči" - žije v přesvědčení, že je odpudivě ošklivá. Chuděrka Pecola v sobě živí přesvědčení, že "kdyby vypadala jinak, krásně, bylo by i v jejím životě všechno jiné". Obě dívky si v koutku duše hýčkají svůj čítankový sen o krásném zelenobílém domě, v němž žije šťastná rodina, jejich dětský sen je však ve výrazném kontrapunktu s realitou, v níž žijí.

Cestu k tomu, aby se skutečnost přiblížila ideálu, má jak je zřejmé větší naději nalézt Claudia, která "se spontánně vzpírá kultu modrookých panenek. S nebojácnou rozhodností tyto darované panenky čtvrtí a s nimi rozbíjí i cizí mýtus, který tak zbavuje falešného kouzla a zlé moci" (J. Jařab).

Připomeňme, že T. Morrisonová vydala svou prvotinu v roce 1970, tedy v době, kdy se boj proti rasové diskriminaci dostal do historicky nové fáze, ztělesněné heslem "černá krása".

Když Toni Morrisonová obdržela v roce 1993 Nobelovu cenu za literaturu, snad nikdo neopomněl zdůraznit fakt, že se jí této pocty dostalo jako první Afroameričance v historii. Aniž by chtěla být snižována umělecká hodnota jejího díla, byl tím zdůrazněn její přínos v boji za rovná práva mužů a žen a především pak v boji za potlačování rasové diskriminace. V té době byla již Morrisonová autorkou pěti úspěšných románů a knihy esejů a získala si renomé i svými veřejnými vystoupeními a přednáškami na různých univerzitách nejen v Americe.

Po získání Nobelovy ceny neusnula lauerátka na vavřínech. Pokračuje v důkladném studiu afroamerické historie (jako redaktorka newyorského nakladatelství Random House již v 70. letech připravila např. Černou knihu - soubor dokumentů o historii černých Američanů od dob občanské války), nevyhýbá se veřejným vystoupením a pracuje na dalších románech.

Úspěch, který u čtenářů i kritiky provázel vydání toho prvního "ponobelovského" (Ráj, 1998) potvrdil, že prestižní literární ocenění jí patří plným právem.