Tomáš Koblížek: Polemika o slovu „dezolát“: Jak ho vnímá filozofie jazyka?

V následující úvaze nastíním, jak lze toto slovo chápat z hlediska filozofie jazyka a jak by bylo možné tento spor rozsoudit.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Dvojí nedorozumění o manipulaci. Jak ji chápe současná filozofie?

Můžeme vyjít z toho, že nejen ve filozofii, ale také v lingvistice je rozlišován vulgární jazyk na jedné straně a jazyk útočný na straně druhé. Příkladem vulgarity může být hrubé označení pro nějakou intimní tělesnou partii, jež zde s dovolením nebudu vyslovovat nahlas. Příkladem urážky může být slovo „hlupák“, které má někoho ponížit.

Toto rozlišení je důležité, jelikož mohou existovat vulgarity, které nejsou útočné, a útočné výrazy, které nejsou vulgární. Například nějaký mluvčí pronese vulgaritu, když omylem rozlije sklenici džusu, ale na nikoho tím neútočí. A například slovo „hlupák“ je zjevně útočné označení, ale za vulgaritu bychom ho spíše nepovažovali.

Vulgárnost a útočnost se pak samozřejmě mohou v jednom slově propojit, totiž ve sprosté urážce, ale to nic nemění na tom, že jde o dvě různé věci. Vulgaritu vymezuje to, že někdo překračuje normu slušnosti. Útočnost je definována tím, že někoho chcete ponížit či potupit.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Proč odpovídat na nenávist a lhaní na sítích? Filozofie jazyka popisuje fenomén counter-speech

Jak je to nyní s „dezolátem“? Zdá se, že jde o výrazně útočný termín, který ale není výrazně vulgární, přinejmenším když si ho porovnáme s jinými známými vulgarismy. Otázka po přípustnosti slova „dezolát“ tak nebude tolik otázkou toho, zda dodržovat normy slušnosti, ale otázkou toho, zda lze ve vztahu k někomu používat útočné či urážlivé výrazy. A zde nezbývá než se podívat, o jaký druh útočného slova se vlastně jedná.

Ve filozofii jazyka bývá rozlišováno mezi takzvanými nenávistnými urážkami, neboli slurs, které na někoho útočí jakožto člena nějaké společenské skupiny, a útočnými výrazy, které toto skupinové zaměření nemají.

Do první kategorie patří třeba urážlivé výrazy vytvořené pro Ukrajince, Židy, muslimy či gaye, jimiž se zabývají i trestní zákoníky a z mnoha důvodů je jejich přípustnost nulová. Do druhé kategorie spadají právě urážky typu „hlupák“, které někoho jako člena nějaké společenské skupiny neklasifikují. Pouze mu připisují nějakou negativní vlastnost, v tomto případě neinteligenci či neschopnost, a zároveň vyjadřují nějaký postoj mluvčího k němu, zde například pohrdání či posměch.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: AI a nenávistné obrazy. Co je generativní hejt?

Zdá se, že zde jsme se na mapě jazyka již dostali k místu, kde se nachází slovo „dezolát“. To podle všeho není nenávistnou urážkou, protože se nezaměřuje na žádnou společenskou skupinu jako třeba antisemitské výrazy. Má spíše blízko ke slovům jako „idiot“, jímž mluvčí někomu připisuje nějaký negativní rys – v případě slova „dezolát“ má být dotyčný podporovatelem jistého zločinného režimu –, přičemž vůči dotyčnému vyjadřuje hněv či pohrdání.

Posuzovat veřejné používání slova „dezolát“ tak musíme vzhledem k těmto dvěma otázkám: Je dotyčný skutečně podporovatelem něčeho takového? A je oprávněné vůči někomu veřejně vyjadřovat hněv? První otázku není tak těžké v mnoha případech rozřešit. Větší otázkou je, zda v případě, že někdo podporuje zločin, vůči němu můžeme vyjádřit pohrdání či útočit na něj.

Tuto otázku si samozřejmě každý může položit a zodpovědět sám. Já pouze dodám, že někdy je samozřejmě těžké držet emoce na uzdě. Pokud se to však bude průběžně dařit a rozčílenost, i tu vyjádřenou v jazyce, bude spíše nahrazovat snaha vyvracet nebezpečné nepravdy, veřejné diskusi to určitě neuškodí.