Tomáš Bernhardt: Blíží se letní medová malátnost, cyklisté si ji užijí zblízka a naplno!

Jako loni, také letos nechal jsem se kolegy přesvědčit, abych v květnu zase jezdil „Do práce na kole“. Ne že bych se moc bránil. Na kole jezdím rád. Také už trochu umím nakládat s ranními mrákotami a nechutí k sebemenšímu pohybu. Vím, když ten prvotní odpor překonám a šlápnu do pedálů, že nejpozději u třetího domu už budu cítit radost z cesty. A do práce přijedu krásně vyvětraný a probuzený. A také vím, že podlehnu-li pokušení a použiju nějaké přibližovadlo, ať hromadné, nebo individuální, přivezu si tu malátnost s sebou. Budu pak tupě zírat do prvního ranního kafe a snažit se vzpomenout, co s ním mám vlastně udělat.

Těch čtyřicet minut jízdy stále stejnou cestou přináší i další požitky. Cyklista může průběžně sledovat, jak se příroda mění. Nejdřív se objevuje váhavá zeleň, která se pak najednou rozzáří v světlých tónech. Přidá se žluť pampelišek, kterou záhy vystřídá běl jejich pápěří. Zeleň mezitím tmavne a důstojní. Občas v ní zašustí dešťové kapky, což ale není na závadu. Promoklý cyklista si po návratu domů o to víc užije dobrodiní suchého oblečení a usrkávaje horký čaj či grog, vyhlíží z okna do deště, který už na něj nemůže. Čas se na chvíli jakoby zastaví.

Prázdniny uberou z ulic automobilů a přidají naháčů kolem rybníků

Na vsích a chatových osadách ulpívá jakási příjemná medová malátnost letního času, kdy den je dlouhý a voňavý doutnajícím dřevěným uhlím ze zahradních grilů. Cyklista už má bouřlivé proměny jara dávno za sebou. Občas se někde zastaví, aby se pokochal výhledem nebo si chvilku četl ve stínu. A najednou s překvapením zjišťuje, že slunce je ráno nějak níž. A také večer ho rychle dohání šero, takže kochací zastávky jsou kratší a na čtení už není moc vidět. A náhle se musí nějak vyrovnat s jarním předsevzetím, že letos už určitě bude jezdit až do zámrzu, nebo možná i chvilku po něm.

A pak tu jsou setkání s lidmi. V té rychlosti málokdy dojde na víc než pouhý pozdrav, ale často ani to ne. Protože cyklista jezdí skoro pravidelně skoro stejnou cestou, počítá se na těch cestách, stezkách, ulicích a silnicích tak trochu za místního. Lidi, které potkává v oblastech mimo městský ruch, se proto pokouší zdravit. Prostor k pozorování, který se mu tak otevírá, je snad ještě pestřejší, než jaký mu nabízejí přírodní děje ve víru střídání ročních dob.

Jednak tu jsou skuteční místní lidé. Obvykle jdou po ulici s pohledem upřeným před sebe, na pozdrav ale zareagují živě a okamžitě. Sportovci na kolech se po jejich ulicích prohání jako vítr, rychle a netečně. O to víc asi překvapí, když některý z nich přeci jen promluví. Někteří místní si ale cyklistu možná i pamatují, jezdí jim pod okny celkem pravidelně.

Na kole z práce domů

A pak jsou tu různí náhodní kolemjdoucí, rekreační běžci, pejskaři, cyklisté na cestě do práce, cyklisté na cestě jen tak. Tady je to mnohem pestřejší a náš cyklista si zde občas uvědomuje, jak těžké to musí mít autisté, když neumí z nonverbálních náznaků uhádnout reakce ostatních lidí. Potkává, pravda, několik pravidelných protijezdců, s kterými se již zdálky zdraví. Jsou to staří známí, i když by je bez přilby, sportovní bundy a kola asi nepoznal. Ale ti ostatní? Támhleto, to je určitě sportovní zarputilec, toho ani nemá cenu zdravit. Jenže z kolemjedoucího kola se ozve jasné „ahoj“.

Ovšem támhle, to je určitě chlapík ze staré školy, na letitém arabovi a v pumpkách, ten určitě pamatuje doby, kdy se lidé na kolech zdravili na potkání. Jenže na pozdrav kouká překvapeně. Co ho má co nějaký neznámý člověk v lese zdravit? A s pěšími je to také tak. Některé cyklista pozdravem potěší, jiné zaskočí. Někteří zdraví sami, někteří jen netečně zírají.

Cyklista při tom pravidelně vzpomíná na toulky po anglických kopcích, kde na tohle myslet nemusel, protože pozdrav a přátelský úsměv kdekoli v přírodě se tam rozumí samo sebou. A taky vzpomíná na povídání s dvěma emigranty kdesi na velšském venkově, kteří mu vykládali, jako jsou lidé v Čechách srdeční, ne jako ti studení angličtí čumáci. A tak cyklista na svém kole vždycky ráno přemýšlí, jestli si to ti emigranti jenom idealizují, nebo jestli se lidé v Čechách za normalizace opravdu tak změnili a uzavřeli do sebe.

Pravda, trochu ho to mrzí, ale těžkou hlavu si z toho nedělá. Ráno je jiskřivé, do práce to má ještě skoro půl hodiny a támhle zrovna jede ten chlapík, s kterým se na sebe už z dálky smějou. A ty ostatní bude zkoušet zdravit taky. Však to není zločin.