Tokpa Korlo: Na svých fotkách chci zachytit klid a noblesu tibetských mistrů

27. srpen 2019

Fotografuje buddhistické mistry, pomáhá potřebným v Nepálu a sám se snaží buddhismus každý den praktikovat. Host vltavské Vizitky Tokpa Korlo je ale také hudebník, jemuž se už v dětství zalíbil jazz. A taky kapela Dire Straits. „Po vzoru Marka Knoplflera jsem na kytaru začal hrát jen prsty,“ komentoval píseň Lady Writer, již si nechal ve vysílání pustit.

Láska a stín – tak se jmenuje výstava fotografií spojených s buddhistickou kulturou, která je do 5. září k vidění v pražské X-Foto Gallery. Jejím autorem je americký rodák s buddhistickým jménem Tokpa Korlo, což, volně přeloženo, znamená „ten, který porozuměl buddhistickému učení“.

Sám o sobě mluví jako o umělci a dokumentaristovi. „Chci, aby moje fotky vypadaly reálně. Tibetští mistři jsou úžasné osobnosti, mají schopnosti ovlivnit lidi kolem sebe. Představte si, že kolem Karmapy se tlačí třeba osm tisíc lidí a vy přesto vidíte, jak je ten člověk klidný. Právě tu jejich noblesu chci zachytit,“ řekl ve Vizitce, kterou moderovala Markéta Kaňková.

„Mám štěstí, že mě nechali proniknout do své komunity. Jejich učení je přísně definované, oni mě nechávají překračovat hranice.“

Život mimo zaběhnuté pořádky je pro Tokpu Korla docela typický. Už ve třinácti ho maminka, která ho s buddhismem jako první seznámila, vodila do jazzových klubů, kde ho nechala hrát se zkušenými muzikanty. „Matka sice jinak byla přísná, ale věděla, že tahle se toho hodně naučím. Chtěl jsem se zlepšovat, celé hodiny jsem pak poslouchal rádio a učil se jejich písně,“ popisuje začátky hudební kariéry, které vedly až ke studiu jazzové skladby. Hudbě se teď Tokpa věnuje jako kytarista v kapele, kterou založila jeho žena. Náplní jeho života je ovšem zejména cestování a dokumentování buddhistické komunity.

Z výstavy Láska a stín

Nebál jsem se mluvit o tom, co bylo důležité

Zásadním bodem v umělcově životě bylo úmrtí jeho prvního buddhistického učitele Šamara rinpočheho před pěti lety. V tu dobu už žil dva roky ve Francii v jednom buddhistickém centru. „Krájel jsem tam zeleninu a uklízel záchody, protože nic jiného mi nesvěřili,” vzpomíná. Při obřadech spojených s kremací pak dostal svolení všechno dokumentovat, tedy fotit a natáčet. „Během té doby jsem se úplně našel, najednou jsem se nebál mluvit o tom, co je pro mě důležité.“

Z výstavy Láska a stín

Podstatu buddhismu vysvětloval i ve Vizitce. „Důležité je pro mě posadit se a vnímat to, co mi proudí v mysli. Buddhismus říká, že je třeba přijímat člověka takového, jaký je. To ale neznamená, že se nezabývám negativy. Když mám problémy, ta je mám, když jsem šťastný, nesnažím se pocit štěstí prodlužovat, protože pak se na ten pocit příliš fixuju. Člověk zkrátka bývá někdy smutný, někdy veselý, má hlad i žízeň. Všechno je to ale pomíjivé.“

Hovořil také o pomoci bližním. „Buddha říká, že svět je oceán utrpení, a jediný způsob, jak to překonat, je pomoc ostatním. Já pomáhal například v Nepálu po velkém zemětřesení před čtyřmi lety. Měl jsem pocit, že skrze své umění můžu informovat o tom, co se děje. Chtěl jsem ukázat trochu jiný obraz, než ten, který se dostal do médií, totiž že všude kolem jsou samé mrtvoly. Chtěl jsem ukázat, jak si tam lidé navzájem pomáhají, jak znovu staví domy a školy. V Nepálu jsem strávil půl roku a pak jsem si řekl, že v tom budu pokračovat. Založil jsem malou organizaci a pomáháme přímo na místě postiženým lidem, ale třeba i opuštěným zvířatům.“ 

Spustit audio