Ticho, akustické bytosti a hity Bollywoodu. O podobách filmové hudby s Clausem Tieberem

17. listopad 2017

Kinokoncerty jako Piráti z Karibiku nemají zdaleka takový úspěch, jak by se mohlo zdát. Hitchcock si původně přál mít scénu vraždy ve sprše ve svém filmu Psycho zcela bez hudby. A Bollywood připomíná rané filmy, říká mj. v rozhovoru pro Reflexe rakouský specialista na filmovou hudbu.

Claus Tieber je rakouský pedagog, badatel a publicista, který momentálně působí na Univerzitě v Salcburku. V minulosti se věnoval historickému výzkumu vývoji scénáristické praxe, nyní začal spolu s Annou Katharinou Windischovou spolupracovat na projektu výzkumu hudby v rakouské němé kinematografii.
Na Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně odpřednášel od 8. do 10. listopadu 2017 široce vymezený cyklus šesti lekcí o filmové hudbě.

Mica Levi, který složil hudbu k pozoruhodnému životopisnému snímku Jackie tvrdí, že diváci často filmovou hudbu ani nezaregistrují - s výjimkou výrazných tónů, v nichž se koncentruje celé téma díla. Souhlasíte s takovým tvrzením?

Ano i ne. Na jednu stranu je téma tzv. neslyšitelné filmové melodie vlivné, například Claudia Gorbman, která píše o hudbě v klasických hollywoodských filmech, o tom vydala celou knihu. V americké kinematografii 30. a 40. let skutečně najdete spoustu hudby, kterou, pokud se na ni vyloženě nesoustředíte, v těchto filmech ani nevnímáte. Takové praxi se říká „underscoring“ - to znamená, že hudba funguje čistě jako podkres schovaný pod hlasy postav a pouze přispívá k celkové náladě scény. V mainstreamové kinematografii totiž žádná melodie nesmí přehlušit lidské hlasy, které musí musí vždy zůstat v popředí. Na druhou stranu, ve filmech najdete i tzv. hudební momenty a v nich naopak vládne hudba. To se často děje při úvodních titulcích, kdy slyšíte tóny, které se budou vracet po celou dobu trvání filmu. Také dostanete informaci o žánru, k němuž začínající film náleží; dále co můžete očekávat ve smyslu emocí a nálady a dost možná můžete vytušit i to, jak celý film skončí.

V Praze každoročně probíhá festival filmové hudby, kde můžeme slyšet nejznámější melodie z filmů v koncertním provedení. Je tohle praxe několika posledních let nebo i v minulosti najdeme případy, kdy filmová hudba fungovala jako samostatné koncertní dílo?

Musím říct, že sleduji narůstající zájem o tento trend. Koncert filmové hudby se nalézá někde mezi koncertem vážné a populární hudby. Nemyslím si ale, že by se jim dařilo oslovit široké publikum. Pokud už se tyto koncerty uskuteční, je třeba dodat, že živé hráče často doprovázejí ukázky z filmů promítané na plátno - takže nějaký vztah k obrazu, k původnímu filmu tam zůstává zachován. Navíc se v poslední době objevují akce, kdy se pouští zvukový film a k němu hraje živá hudba - například Pán prstenů nebo Piráti z Karibiku v doprovodu orchestru. I kdybych se chtěl něčeho takového zúčastnit, pak je třeba říct, že tyto akce se dost často ruší právě pro nezájem publika.
Nicméně, pokud se obrátíme do minulosti, autoři filmové hudby v klasickém Hollywoodu byli z valné většiny hudební skladatelé. Ti převáděli nejvýraznější motivy z vlastní filmové hudby do kratších, zhruba 20 až 30minutových suit, které se následně hrály po celém světě. To je případ třeba Aarona Coplanda jeho suity z filmu Dědička z konce 40. let; v této praxi byli zběhlí také Max Steiner nebo Erich Wolfgang Korngold. Tyto krátké hudební útvary se ale hrály pouze v rámci koncertů klasické hudby, nikdy ne v kontextu speciálních akcí věnovaných filmové hudbě.

Hudba, melodie, tóny - to vše divákům zprostředkovává pocity, nálady, motivy nebo témata, která najdeme i v samotném filmovém příběhu a v jeho obrazové stránce. Na druhou stranu, dá se totéž říct o tichu?

Tohle je velmi zajímavé téma, které prostě nevyčerpáme ve dvou nebo třech větách. Ticho bylo filmu vlastní už od jeho prvopočátků a to i v opravdu krajních případech - například když se pouštěl němý film, byl k němu vždy i hudební doprovod, ať už jako reprodukovaná hudba z desek nebo živá hudba, kterou obstarával pianista. V kterých případech mohl doprovázející hudebník přestat hrát? Zvýšil se touto pauzou dramatický efekt scény? Tohle se v dobových recenzích a reportážích hojně diskutovalo. A později se tyto debaty vracely, například Hitchcock si původně přál mít scénu vraždy ve sprše ve svém filmu Psycho zcela bez hudby. Možná by tenhle brutální výjev měl bez smyčců, v naprostém tichu, ještě víc šokující efekt.

Na druhou stranu existují případy, kdy postavu definuje pouze hudba? Kdy postavu poznáváme hlavně skrz zvuky, které vydává, čímž si vytvoříme nějakou představu o jejím vzhledu, a teprve mnohem později tento vjem doprovodí tak obraz?

Ano, samozřejmě. Takovému jevu říkáme „akustická bytost“, nejčastěji se s ním setkáme v hororech. Nejprve bytost slyšíme a teprve pak vidíme, což často působí děsivě. Opět se vrátím k Psychu, to je ideální případ. Matku Normana Batese - pokud ji tedy považujeme z samostatnou fikční postavu - nejprve slyšíte, také ve smyslu určitého hudebního motivu, který je s ní spojený; a skoro v závěru filmu ji teprve spatříte - po většinu snímku se tedy chová jako "akustická bytost". I mimo hororový žánr se ale s tímto postupem setkáme, protože je to jedna z možností, jak vůbec představit postavu. Může to představovat také určitou tvůrčí výzvu - jak postavu uvést jen pomocí akustických vjemů? Film nám takto připomíná, že dojmy nevznikají jen na základě obrazů, ale také zvuků. Jako diváci si totiž poměrně jednoduše vytvoříme obraz hrdiny nebo hrdinky jen s pomocí hlasu, zvuků možná nějaké melodie. Ve většině filmů ale takhle definovanou postavu záhy spatříte, nikdy nezůstane jen u odtělesněné, akustické formy.

Jeden z žánrů, který přímo avizuje své těsné sepjetí s hudbu je muzikál. V rámci tohoto pořadu jsme měli debatu, v níž jsem se bavili o českém muzikálu. Vyplynulo z ní mimo jiné to, že českým (nebo možná šířeji středoevropským) hudebním filmům toto žánrové označení příliš nesedí. Muzikály máme tendenci spojovat spíš s Hollywoodskou kinematografií - co si o tom myslíte?

Ano, něco na tom je. Ve filmové historii máme tendenci vyzdvihovat velká, přelomová díla nad populární a zábavné žánry. Je tudíž možné, že i v kontextu historie rakouské nebo české kinematografii mnohem méně lidí zná místní muzikály, hudební filmy nebo prostě snímky obsahující víc jak jedno hudební či pěvecké číslo - tak jako tak budou zapomenuty, protože nejsou důležité jak pro mezinárodní, tak pro domácí kontext. Nikoho příliš nezajímají ani z výzkumného hlediska - teď tedy hovořím o situaci panující v Rakousku nebo v Německu. Přitom se z těchto filmů můžeme tolik dozvědět o tehdejším uspořádání společnosti, ať už třídním, rasovém nebo genderovém než Vám kdy vypoví právě filmy, které dodnes vnímáme jako umělecká díla.
Co se týče současné situace, jeden z nejpopulárnějších rakouských filmů všech dob je muzikál, jmenuje se Müllers Büro. Je to film natočený ve druhé polovině 80. let a dodnes pravidelně reprízovaný. Jde o parodii na filmy noir. Snad nikdy nebyl uvedený v zahraničí a ani to nebylo cílem, jde skutečně o titul určený hlavně domácímu publiku. Což je vlastně typické pro evropské kinematografie, protože zatímco artové snímky čile putují napříč mezinárodními festivaly, populární žánrová tvorba zůstává uzamčená jen na domácím trhu. I proto se domnívám, že nám oblíbené žánrové filmy toho mohou spoustu říct o národu samém.

Pokud opustíme středoevropský prostor, pak stojí za zmínku, že se zabýváte také bollywoodskou kinematografií - a to představuje velmi specifický případ propojení filmu a hudby. Skoro se zdá, jakoby kategorie muzikálu v tomto kontextu neexistovala, protože všechny filmy jsou de fakto muzikály. Jsou nějaké další znaky, které Bollywoodskou produkci odlišují od Hollywoodských hudebních filmů?

Bollywoodská kinematografie pořád v něčem připomíná rané filmy, dříve jsme jim říkali primitivní. Herci se pořád dívají do kamery a tímto přímým způsobem oslovují diváky skrz kameru, to v Hollywoodské produkci už dávno nenajdete. Hudba je přítomná ve všech populárních indických žánrech od thrillerů přes romance až po sci-fi a představuje hlavní divácké lákadlo. Písně totiž vstupují do oběhu dříve než je v premiéře samotný film a právě užití populárních songů, jejich vizuální provedení, zvyšuje šance na úspěšnost konkrétního filmového díla. Takže v bollywoodských filmech jsou písně často hlavním důvodem pro vznik filmů, ale zdaleka to neznamená, že by byly do snímků integrovány podobným způsobem jako v Hollywoodu. Ten způsob výroby je úplně jiný - scénář existuje jen rámcově a skladatel filmové hudby je mnohem zásadnější postavou než třeba producent. Pro úspěšný bollywoodský film potřebujete známou star, známého skladatele a oblíbené zpěváky - protože jsou to oni, kdo ty písně ve filmu zpívají, nikoliv herci. A na rozdíl od klasického Hollywoodu, kde také písňové party zpíval někdo jiný než herci, je tahle skutečnost zcela otevřeně přiznaná. Navíc jsou zpěváci kolikrát mnohem populárnější než sami herci a často mají mnohem delší kariéry než filmové hvězdy. Jeden hlas tak můžete slyšet v různých filmech a s různými těly herců napříč dekádami.

autor: Šárka Gmiterková
Spustit audio

Související