Thomas Bernhard: Mýcení. Hluboká i jízlivě zábavná sonda do života lepší společnosti

Rakouský prozaik, dramatik a básník Thomas Bernhard (9. února 1931 v nizozemském Heerlenu – 12. února 1989 v rakouském Gmundenu) studoval hudbu a herectví v Salcburku, studium zakončil prací o A. Artaudovi a B. Brechtovi. Patří k nejpřekládanějším rakouským autorům. Publikovat začal počátkem 50. let, ovšem skutečný tvůrčí průlom pro něj znamenal až román Mráz (1962), oceněný Brémskou literární cenou.

Od sedmdesátých let se těžiště jeho tvorby zaměřuje především na zdrcující kritiku poválečných rakouských poměrů, jež ovšem z obecnějšího pohledu není jen lamentací nad místními poměry v Rakousku, ale nad vztahy a malostí politiky a kultury celé střední Evropy.

Skandál v dějinách moderní rakouské literatury

Svůj klíčový román Mýcení napsal Bernhard pět let před svou smrtí údajně ve stavu rozčilení. Leccos z toho vzrušeného stavu se nepochybně přenese i na čtenáře, neboť málokterý druhý autor se může měřit s umanutostí a sugestivností tohoto rakouského spisovatele.

Čtěte také

Nenáviděný milovaný. Týden povídek Thomase Bernharda

Próza, která je autobiografickým příběhem a současně autorskou konfesí dotýkající se základních otázek umělecké tvorby, má prostý rámec: vypravěč se nečekaně dozvídá o sebevraždě blízké přítelkyně a současně se setkává s bývalými přáteli-mecenáši, s nimiž před delším časem ukončil veškeré styky. Přesto přijímá jejich pozvání na „uměleckou večeři“, která se koná na počest předního herce Dvorního divadla. Tento zážitek je pro něj nečekaným setkáním s věčností na jedné straně a s maloměšťáckou přízemností na straně druhé.

Z ušáku v ústraní pozoruje trapné scény „umělecké večeře“, plné pokrytectví a nadutosti. Zároveň se mu v mysli odvíjí příběh mrtvé přítelkyně i příběh jeho hostitelů, vše, co je spjato s jeho vlastním životem. Ve vrcholném rozrušení a s nenávistnou láskou vede autor spor sám se sebou i s uměleckou společností.

Čtěte také

Thomas Bernhard: Prezident. Nekonečná samomluva mocných

Pohrdá služebností maloměšťáckých umělců, kteří rozmělnili svůj talent pachtěním po společenském úspěchu. Bernhardovy nároky jsou absolutní, ale jako pozorovatel i herec na divadle světa měří všem stejně. Román měl dokonce soudní dohry, neboť se v něm poznaly konkrétní osoby.

Čtrnáctidílnou četbu na pokračování z klíčového románu rakouského spisovatele, v němž autor na pozadí líčení jedné „umělecké večeře“ ve Vídni nemilosrdně odkrývá pokrytectví a nadutost maloměšťáckých umělců, kteří rozmělnili svůj talent pachtěním po společenském úspěchu, z překladu Marka Nekuly (nakl. Prostor, Praha 2009) připravil Michal Plzák.