Thomas Bernhard: Minetti (Portrét umělce jako starého muže)

11. prosinec 2007
Mozaika

Premiéra: 5.12.2007
Režie: Čermáková Viktorie
Hudba: Petr Kofroň, DJ Blue
Hrají: Kačer Jan, Salzmannová Eva, Lepšík Jan, Hrnečková Anna / Nízká Evženie

5. prosince uvedlo Divadlo v Řeznické hru Thomase Bernharda Minetti. Portrét umělce jako starého muže. Jedná se již o třetí české nastudování této tragigrotesky stárnoucího herce. Titulní roli Minettiho ztvárnil Jan Kačer.

Hry Thomase Bernharda se během posledního desetiletí staly pevnou součástí repertoáru českých činoherních divadel. Inscenátory vábí nejen příležitostí ke ztvárnění dramatických postav vskutku monumentálních, ale i provokativními tématy, v nichž se proplétají otázky po smyslu umělecké tvorby s historickou zkušeností rakouského dramatika. Případ starého herce Minettiho je v tomto smyslu exemplární. Setkáváme se s ním v hotelové hale ve městě Ostende během silvestrovské noci. Minetti marně čeká na šéfa činohry divadla ve Flensburgu, kde, jak říká, má po třiceti letech vstoupit na jeviště a hrát krále Leara. Z monologických zpovědí náhodným hostům v hotelu se dovídáme o kariéře herce, jenž před třiceti lety zavrhl klasickou literaturu, byl proto z divadla vyhozen a prožil svá nejaktivnější léta v zapadákově. Pokud hrál, pak pouze v podkrovní komůrce, sám sobě před zrcadlem. Metafora života a umění má ale u Bernharda pevné historické pozadí. Premiéra hry se uskutečnila v roce 1976 ve stuttgartském divadle a německému divákovi muselo být zřejmé, že před třiceti lety znamená rok 1946, první rok po válce. Zavržení klasické literatury, o kterém se ve hře tolik mluví, pak nebylo pouhým projevem uměleckého vkusu. Jedná se předně o německy psanou klasickou literaturu. Její zavržení je i protestem proti společnosti, která ji stále přisuzuje nejhumánnější hodnoty, ačkoliv se v poválečném Německu musela jevit jako zchátralé, cynické monstrum. Z tohoto pohledu se pak Minettiho příběh otevírá paradoxům a ironickým kontrapunktům: Minetti se s patřičnou teatralitou a hereckým narcisismem dotýká nejpodstatnějších otázek umění, ale nejpodstatnější část svého života vůbec nehrál. Vzbouřil se proti německé nacistické minulosti, ale jeho vzpoura nikoho nezajímá. Místo fenomenálního návratu na divadelní prkna ho v Ostende čeká smrt.

Bernhardova hra je mnohovrstevnatá a při transpozici na české jeviště musí nutně dojít k redukci některých témat. Režisérka Viktorie Čermáková se rozhodla oželet motivy, které příběh vsazují do konkrétního prostředí a doby. Hraje se na takřka holé scéně, jen s nejnutnějšími kulisami - lavicí a pultem hotelového vrátného. Čermáková se vzdává zakotvení v poslední noci roku. O Silvestru postavy hovoří, ale na jevišti nejsou konfrontovány s rejem smějících se masek. Zavržení klasické literatury není vztahováno ke konkrétní historické chvíli. Starý herec je těmito redukcemi proměněn v jedermanna, v obecně lidskou, byť uměleckou existenci. Druhým výrazným momentem inscenace je ztlumení Minettiho vzepjatostí a propadů, vnitřní dramatičnosti a běsnosti. Tím je ovšem tlumena i nosnost dlouhých monologických pasáží a výsostná teatralita Bernhardovy hry. Extatické oblouky výpovědí a zpovědí, nezadržitelná potřeba pojmout svět slovy je svázána, zkrocena a ztlumena, jako by se inscenátoři báli dojít až na samu hranici sebeztrapnění. Jako by odmítali porozumět stylizaci této hry. Jan Kačer v titulní roli akcentuje Minettiho sebevzhlíživost a herecký narcisismus. Je přesvědčivý v polohách existenciálních a melancholických. Ty jsou jeho naturelu blíže než agresivní, vnějšková a provokující teatrálnost. A právě provokací se této inscenaci mnoho nedostává. A myslím, že zde je Bernhardova hra ochuzena o to nejpodstatnější, neboť, jak říká o divadelní tvorbě sám Minetti: Svět by měl být zneklidňován!

Spustit audio
autor: Martina Musilová