Terminus, příběh zoufalství a osamění

Mladé pražské Divadlo Letí se dlouhodobě zabývá inscenováním současných dramatických textů. Je v tomto směru u nás fenoménem. Vrhat se dobrovolně do spárů neověřených dramat je po všech stránkách sympatické. Často jde také o texty razantní, obracející se k aktuálním společenským tématům. A také o díla ostentativně opouštějící tradiční dramatickou strukturu. Poslední premiérou Letí byla ve Studia Švandova divadla inscenace Terminus irského autora Marka O'Roweho. V překladu Ester Žantovské a v režii Martiny Schlegelové.O'Rowe si v této hře pohrává s monology, které se prostupují a rafinovaně doplňují. Až se z nich nakonec poskládají příběhy jednotlivých postav. A také se pozvolna objasňuje, proč byly vybrány právě ony, když na první pohled nemají nic společného. Tři postavy nedělají nic jiného, než že vyprávějí. Co se jim právě děje nebo se jim stalo. Každá sdělí část svého příběhu a je vystřídána další. Jde vlastně o skládačku rozsekaných monologů doplňovanou filmovou projekcí komentující děj nebo dějiště.Sledujeme tak příběh jedné sociální pracovnice, která během své snahy zachraňovat nakonec sama působí jako oběť domácího násilí potřebující svou vlastní pomoc. Příběh mladé dívky hledající neúspěšně lásku, až skončí v náručí démona, který ji dočasně zachrání před smrtí. A také příběh podivínského mladého muže, z něhož se vyklube sadistický vrah. To vše se odehrává na pozadí současného Dublinu plného osamělých a životem se potácejících lidí.V inscenaci Divadla Letí vše stojí na slušných hereckých výkonech, mezi nimiž na premiéře uhranul zejména Richard Fiala. Martina Schlegelová každému z herců přidělila pojízdnou krychli připomínající mansion středověkého divadla. Jen nikoli v podobě vnějšího místa děje, ale spíš jako ohraničení vnitřního světa postav. Jako zvýraznění jejich vzájemné izolovanosti, jako jejich ocelově chladný úkryt před vnějším světem.Krychle se na scéně podle potřeby přeskupují. Když nastane part jednoho z aktérů, jeho kostka předjede do popředí a ostatní mizí vzadu a v příšeří. Herci po krychlích šplhají, ale také z nich vystupují a hrají před nimi, aby v nich posléze zase zmizeli a udělali místo postavě následující.Důležitou roli mají v inscenaci projekce VJ Aeldryna a Barbory Herchlové složené z deformovaných filmových sekvencí a naivistických, řeklo by se, loutek promítaných do filmu skrze přístroj připomínající někdejší školní meotar. Působí to svěže a občas hravost projekcí ironicky komentuje děje v popředí.I přes až mystickou temnotu příběhů ze současného Dublinu plnou odcizení, citového chladu, zla a nadpřirozených postav činících ze hry až jakousi divadelní variaci na dnes módní zombieovské filmové příběhy, končí hra smířlivě. Největší zlo je potrestáno a přestože dívka hyne, ona i její matka dostanou shůry možnost odčinit svůj dávný konflikt. O'Roweho hra tak jakoby nově, skrze drsný, ale svižně veršovaný a rýmovaný jazyk zpracovávala křesťanské mýty o síle odpuštění a pokání. I přes bezvýchodnost obrazu současného světa. Dala by se tak chápat jako zvláštní variace na kdysi populární nihilistickou coollnes dramatiku. Variace vybízející i přes zbahnělost reality k hledání něčeho vyššího a duchovnějšího.