Teologie náhody

4. září 2006

V dobách častějšího pobývání v hospodách jsem navázal řadu známostí s hospodskými. Jeden z nich u mne nedávno přibrzdil auto, když jsem na zastávce čekal na autobus. "Stav se u mě, něco pro tebe mám," zvolal a odjel. Za pár dní jsem k němu cestou kolem zašel na kafe. Měl pro mne esej. Sepsal ji jeho syn, nadaný gymnazista, a já si ji měl doma v klidu přečíst a literárně posoudit.

Kafe jsem vypil na účet podniku a text přelouskal už v tramvaji. Mladičký autor ohledával myslitelnost Boha a prokazoval přitom slušnou obeznámenost s matematikou a fyzikou, zato v teologii se moc nevyznal. V jedné pasáži letmo zakroužil nad problémem shody náhod. Z chaosu nejrůznějších příčin se prý může zrodit podivuhodně logická architektura důsledků, jež vyvolává dojem záměru, těžko však rozpoznat, zda v ní zanechal svou intelektuální stopu Bůh, nebo jen pošetile vnucujeme vesmíru lidskou cílevědomost. Chlapec by si zasloužil lepšího lektora, pomyslel jsem si. Ideální by byl nějaký protřelý jezuita s misionářskou zkušeností v univerzitním prostředí. Jenže takoví k tatíkovi do hospody nejspíš nikdy nechodili.

Problém mi připadal povědomý. Doma jsem jej našel podrobněji rozvedený u Henriho Bergsona, dnes jen zřídka připomínaného myslitele s patinou zašlé slávy, jež vyvrcholila roku 1928 udělením Nobelovy ceny, ale pak rychle pohasla ve víru radikálních ideologií. Prvorepublikové vydání jeho pozdní knihy Dvojí pramen jsem jako gymnazista pročítal dosti úporně. Když jsem nyní zažloutlý svazek po letech otevřel, dočetl jsem se mimo jiné, že vojáky za první světové války víc děsila střelba z pušek než kanonáda - ta sice byla mnohem vražednější, ale jaksi náhodně, zatímco odstřelovač si svou oběť vybíral s jasným záměrem: pečlivě mířil, nežli stiskl spoušť. Vražda se člověku asi jeví strašlivěji než obyčejná smrt. Podle Bergsona je k moudrému životu zapotřebí jistá lenost - kdyby prý člověk příliš přemýšlel o příčinách náhod, ještě by dostal strach. Vida, té pěkné myšlenky jsem si v sedmnácti nevšiml.

V dalších dnech jsem se zabýval praktičtějšími úkoly. Při pochůzkách jsem v jednom vylidněném parku spatřil v trávě cosi červeného, zašel se na tu divnou kytku zblízka podívat a ona to padesátikoruna. V dohledu nebyl nikdo, kdo by ji ztratil, a tak jsem ji sebral, aby nezmokla. Přišel jsem o ni asi za deset minut. V liduprázdné ulici za parkem postával osamělý bezdomovec. Zdálo se, že čeká jenom na mne, aby požádal o nějaké drobné.

Když mi děkoval, cítil jsem divný stud, jako bych rozdával z cizího. "Vždyť já jsem jenom poslíček," řekl jsem mu.

Viktor Šlajchrt je literární kritik, spisovatel a novinář. Před listopadem '89 pracoval v nakladatelství Odeon, po revoluci vedl časopis Barman a od první půlky 90. let dodnes působí jako redaktor týdeníku Respekt.

autor: Viktor Šlajchrt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.