Tenhle svět nás neustále překvapuje, říkají autoři knihy o novodobých šumavských samotářích

28. květen 2018
Luzenské údolí

Spisovatel Aleš Palán a fotograf Jan Šibík dali dohromady knihu o soudodobých šumavských poustevnících. Publikace patří mezi výrazné události aktuální knižní sezony.

Osm rozhovorů se sedmi muži a dvěma ženami, kteří mají společné pouze to, že žijí na Šumavě a v různé vzdálenosti od naší civilizace. Tak charakterizuje svou knihu Raději zešílet v divočině publicista a spisovatel Aleš Palán, který ke spolupráci na obrazové stránce publikace přizval fotografa Jana Šibíka. „K Šumavě cítím dlouhodobou lásku, která při dvouleté práci na této knize prošla křtem ohněm. Chvíli se měnila v drbání, že už je toho docela dost, ale dnes už je ta láska zase zpátky,“ přiznává ve vltavském ArtCafé autor.

Fotograf Jan Šibík a spisovatel Aleš Palán

Někteří ze samotářů v knize mají podle Palána povědomí o tom, co se děje v okolních městech a vesnicích, ale jsou tam i lidé, kteří „zakopali svoje doklady a vůbec nemají identitu.“  Najít, kde zrovna přebývají, nebylo pro tvůrce vždy snadné. Všichni šumavští samotáři sice mají sice mobily, ovšem často bydlí na místech bez signálu a někdy i bez elektřiny.

Životy v tichu

Čtěte takéFotit svatby je velká škola pohotovosti pro mé cesty do válečných oblastí, říká Jan Šibík

Oceňovaný fotoreportér Jan Šibík bral nabídku ke spolupráci nejprve jako běžnou zakázku. „Když jsme pak jeli s Alešem na Šumavu a já se ho zeptal, co je to za lidi, odpověděl, že žijí v tichu. A to je podle mě nějakým způsobem spojuje,“ dodává fotograf. Své fotky v publikaci označuje sice za pouhý „doplněk textu“, který je ale důležitý pro umocnění konfrontace textu s vizuální realitou. Na rozdíl od akčních situací ve válečných konfliktech, kdy musí Jan Šibík často řešit vlastní bezpečnost a pohotově zachycovat pomíjivé okamžiky, mají podle fotografa tito lidé spoustu času. „Je v tom určitý klid, zatímco my toho času máme čím dál tím míň a je čím dál tím dražší,“ dodává. Do kompozice fotek se snažil příliš nezasahovat, ke všem postavám přistupoval s postojem: „Dělej to, co bys dělal normálně.“ Někteří si podle něj focení přímo užívali.

Někdy jsme osamělejší v kontaktu s druhými

Čtěte takéPěšky kolem Československa. Divil jsem se, jak odlehlá místa tu jsou, říká Václav Malinský

Pro Palána vzešel původní impulz k sepsání knihy ze setkání s meteorologem a básníkem Romanem Szpukem. Tehdy ho napadlo, že kdyby takových „divousů“ bylo víc, mohla by vzniknout silná kniha. Vzpomíná, že ale „nechtěl poslouchat lidi, co žijí osaměle, ale zajímali mě ti, co žijí o samotě.“ U svých samotářských přátel, jak je také nazývá, totiž nevidí žádné bezvýchodné osamění nebo vyvrženost. Po ohlasu knihy už dnes také přemýšlí o pokračování – s dalšími českými i moravskými poustevníky, z nichž někteří žijí například v jeskyni nebo ve včelíně.

Aleš Palán a Jan Šibík: Raději zešílet v divočině (náhled)

Jakkoli šlo pro autora rozhovorů o novou a obohacující zkušenost, neprošel díky ní ideovou proměnou. „Rozšířil jsem si obzory, získal nové přátele a také vhled do způsobu života, o kterém jsem před třemi lety ještě vůbec nevěděl, že existuje.“ Podle Palána tihle lidé jednou vstoupí do šumavských legend. Jan Šibík si díky fotografování šumavských poustevníků uvědomil, že za životními zkušenostmi nemusí člověk jezdit na druhý konec světa.

Samotáři jako celebrity

Spíše než divočina mě baví zapomenuté příběhy, říká Jan Svatoš, autor dokumentu Archa světel a stínů

Lev berberský

Film odhaluje příběh manželů, kteří před sto lety točili dokumenty o Africe, o níž se tehdy vesměs natáčely snímky ve filmových studiích a s falešnými lvy ze zoo.

Na otázku, jestli se nebojí, že by knížkou mohla být samota šumavských poustevníků narušena, Aleš Palán ve vltavském ArtCafé odpovídá, že není tak lehké je nalézt, protože místní popisy v knížce často obsahují „topografickou past“. „Kdyby navíc přišel nezvaný host, tihle lidé si s ním poradí, protože jsou zvyklí žít v podmínkách, ve kterých by to běžný člověk nevydržel.“ Jejich případná popularita podle něj může jeho hrdinům přinést naopak určitou „legalizaci jejich osobností“ – lidé pochopí, že to nejsou jen divousové a poloblázni, ale „ryzí, moudré a svébytné bytosti, které jen žijí nepředstavitelně jinak,“ je přesvědčen Aleš Palán. Kniha tak pro ně může být „průkazem do nejbližšího okolí a k možnosti pochopení.“

Celý záznam ArtCafé včerně hudebního výběru Zdeňka Přidala si můžete poslechnout zde:

Spustit audio
autor: Tomáš Pivoda