Temná kapitola dějin vídeňské opery

02115098.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02115098.jpeg

Propuštěné primabaleríny, pronásledovaní dirigenti, nucené odchody tenorů do penze. Perzekuce pracovníků židovského původu se v roce 1938 nevyhnula ani vídeňská Státní opera.

Tehdejší poměry dokumentuje také aktuální výstava, která je v rakouské metropoli opět k vidění. „Oběti, pachatelé, diváci“, tak zní název výstavy, která se po třech letech od první instalace přímo v budově Státní opery vrátila do rakouské metropole, tentokrát do Francouzského institutu. Ukazuje nejtemnější kapitolu dějin legendárního operního domu, který důkladně zpracoval pohnuté události před více než sedmdesáti lety.

Obsah výstavy zůstal neměnný, k vidění jsou především výpovědi, seznamy členů orchestru, kteří byli židovského nebo položidovského původu a kteří byli záhy po tzv. anšlusu Rakouska terčem ponižování a pronásledováni. Výstava obsahuje rovněž životopisy umělců, od zpěváků, přes baletní mistry až po hudebníky. Po vyhazovu nebo dočasnému propuštění z rasových důvodů nejednou následovala deportace do koncentračních táborů. Ti, co měli štěstí, a podařilo se jim utéct, mohli ve své kariéře pokračovat v zahraničí. Rasově motivované čistky postihly po roce 1938 také proslulé Vídeňské filharmoniky. S některými z těch, kteří hrůzy nacismu přežili, se slavnému orchestru podařilo po válce navázat kontakt.

Ojedinělá výstava v prostorách Clam-Gallasova paláce ve Vídni, kde sídlí Francouzský institut, byla instalována v rámci sympózia o hudbě, politice a nacizmu v Evropě. Nástup Hitlera k moci přineslo dramatické důsledky také pro legendární operní dům na Ringstrasse. Už bezprostředně po 13. březnu 1938 následovaly první výpovědi pro „neněmecké“ členy proslulé scény a nehrálo roli, zda se jednalo o technický personál, sólisty nebo členy vedení. Kromě personálních čistek byla rovněž s okamžitou platností zakázána díla židovských skladatelů a libretistů. Nacistický diktát ve vídeňské Státní opeře měl kromě lidských tragédií také zdrcující umělecké důsledky.

Trvalo sedmdesát let, než Státní opera prozkoumala téměř nedotčené archivy v sedmém patře, akci před několika lety inicioval bývalý dlouholetý ředitel scény Ioan Holender. Tvůrcům výstavy bylo sice od začátku jasné, že zdokumentovat v plné šíři enormní rozsah lidských a uměleckých ztrát je nemožné, přesto se o to pokusili a chtěli přinejmenším touto formou ukázat komplexní dějiny Státní opery a vzdát také hold obětem temné kapitoly.