Téma sebeinscenování dělá z Misantropa nadčasovou hru. Pražský divadelní festival německého jazyka letos zahájil Molièrem

Z inscenace Misantrop, Deutsches Theater, Berlín, režie Anne Lenk
Z inscenace Misantrop, Deutsches Theater, Berlín, režie Anne Lenk

Berlínský Deutsches Theater uvedl na Pražském divadelním festivalu německého jazyka Misantropa v režii Anne Lenk. Ve svém pojetí tato režisérka zdůrazňuje téma společenské maškarády a sociálního sebeinscenování. 

Rozervaného Alcesta hraje v inscenaci Ulrich Matthes.

Režisérka Anne Lenk se ve své režii pokusila Molièrova Misantropa aktualizovat. Kdo je tedy podle vás Alcest v 21. století?

Nejsem si jist, zda o naší inscenaci můžeme mluvit jako o aktualizaci původního dramatu, ale rozhodně bylo cílem vytvořit v inscenaci určité bezčasí, tedy časoprostor, se kterým je možné se identifikovat v jakékoliv epoše. Co se týče konkrétních narážek na 21. století, tak ta je tam pouze jedna v podobě mobilního telefonu, se kterým si jedna postava fotí selfie.

Ulrich Matthes, z inscenace Misantrop, Deutsches Theater, Berlín, režie Anne Lenk

A co se týče Alcesta jako takového, tak toho v inscenaci představujeme jako ambivalentní postavu, který má více tváří. Na jednu stranu se jeví jako sympatický a upřímný člověk, na straně druhé je ale mužem, který se nehezky chová k ženám. A to i k ženám, o nichž si myslí, že je miluje, anebo které skutečně miluje. Díky tomu dostává Alcest větší charakterový rozměr. 

S čím se podle vás mohou diváci v případě Misantropa a vašeho provedení této hry dnes identifikovat?

Možná spíše než identifikaci s tématem nebo postavami bych raději, aby v tom diváci hledali témata vtahující se nejen k mezilidským vztahům, ale také ke komunikaci mezi lidmi. A s tím souvisí i sebeprezentace lidí, zvláště v dnešní době a na sociálních sítích. V takovém případě se pak musíme nutně zamyslet nad tím, jak upřímní jsme k sobě a k ostatním.

Z inscenace Misantrop, Deutsches Theater, Berlín, režie Anne Lenk

Řekl byste tedy, že téma sebeinscenování je jedno z těch, na které se ve vašem uchopení Misantropa soustředíte především?

Ano, to je přesně téma, které s režisérkou Anne Lenk považujeme za klíčové. Dnes se nás dotýká stejně tak silně jako společnosti v době Molièra a jeho pobytu u královského dvora. Příběh Alcesta a lidí kolem něj nám připomíná, že naše působení ve společnosti vždy provází hraní rolí a nasazovaní masek, někdy až v tak vyhrocené podobě, že si nemůžeme být jisti, jakou tvář nám ten druhý člověk reálně nastavuje… zda s námi mluví upřímně anebo zda už se jen přetvařuje. 

Molièrovy hry balancují mezi komedií a tragédií. Ať už se jedná o Misantropa, Lakomce nebo Tartuffa, vždy jsou to postavy, které klesají do propasti. Z té se pak snaží nějakým způsobem vyškrábat na povrch, ale když už se jim to podaří, spadnou do ní zase nazpět. Člověk se může smát tomu, co vidí, ale zároveň v sobě nepopře pocit, že přihlíží lidské tragédii.

Z inscenace Misantrop, Deutsches Theater, Berlín, režie Anne Lenk

Když sleduji Alcesta, pochybuju o tom, zda je to odvážný člověk, který má potřebu říkat jen pravdu, anebo je to tak trochu i zbabělec, který se za pravdu schovává.

Na jednu stranu máte pravdu, že se Alcest pokouší pravdu vydolovat za každou cenu. Na straně druhé ale správně tušíte, že pravda je mu zároveň úkrytem. Navíc, když někdo jako Alcest pořád na ostatní doráží se svou urputností dopátrat se pravdy a upřímnosti, působí až asociálně a lidé se od něj odvrací. Tím pádem se odstup mezi ním a ostatními lidmi prohlubuje a Alcest zůstává osamělý. A to je ten smutek a tragédie, která Misantropa obestírá.  

Z inscenace Misantrop, Deutsches Theater, Berlín, režie Anne Lenk

Jak se cítíte na scéně výtvarníka Floriana Löscheho, na které se jako herci pohybujete bez jakýchkoliv rekvizit? Jedná se o černo-stříbrný prázdný kvádr sestavený z elastických provázků. Jste tak odkázáni pouze sami na sebe, svůj prožitek a Molièrův text.

Ten scénografický návrh je podle mě výborný. Je to v podstatě filmová scéna, která nám umožňuje rychle se na jevišti objevit a zároveň z něj rychle zmizet. Tudíž nemusíme pomalu přicházet a projít přes celé jeviště, a pak zase dlouho odcházet. Celá akce se tím zdynamizuje. To, co vidíte, je všechno, co vidět máte. Za těmi elastickými provázky už se nic neskrývá. Existuje pouze první plán, vše se předvádí vašemu zraku, nic vám jako divákům nezatajujeme.