Televizní filmové kluby jsou nenahraditelné

4. srpen 2003

Je chvályhodné, že Česká televize poskytuje prostor i nezávislé americké produkci. Ne vždy se sice jedná o jednoznačnou výhru, ale cenným shledávám už pouhý pokus nalézt díla jiná, ne jaká nabízí hollywoodská velkovýrobna. Takovým je i snímek Chci tě poznat, kterým před čtyřmi lety debutovala Lisanne Skylerová: smysl pro všední trapasy a styl "všedního dokumentarismu" mu zajišťují věrohodnost.

Pevný základ poskytly povídky Joyce Carol Oatesové, které režisérka pospojovala do vzájemně související mozaiky, spjaté venkovským autobusovým nádražím. To je výchozí bod pro rozličné příběhy, s nimiž se jednotliví protagonisté svěřují. Film Chci tě poznat se zajisté nezapíše mezi tituly, na něž bychom ohromeně vzpomínali i po letech. Musíme mu však přiznat aspoň tu zásluhu, že rozšiřuje naše poznání americké kinematografie, která se ukazuje být nečekaně mnohotvárná.

Chci tě poznat

Obeznamovací charakter televizních filmových klubů na ČT 2 je v tomto případě zřejmý, o pondělních, středečních, čtvrtečních, nedělních večerech zpřístupňují tvorbu nejrůznější provenience, kterou bychom jinak stěží spatřili, protože do kin či na video sotvakdy dorazí. Obrazovka vystupuje jako jediný nezastupitelný prostředník, který přináší netušená shledání. Dovolím si však tvrdit, že ještě větší význam než seznamování s méně znatelnými produkcemi (nedávno jsme například viděli katalánské filmy) má zpřístupňování klasických děl světové kinematografie, jinak jen stěží dostupných.

Česká televize nás od počátku 90. let seznamuje s důležitými epochami v dějinách filmu (třeba se zakladatelskými díly němého období), s profily proslulých tvůrců (namátkou připomínám jména jako Buňuel, Godard či Kurosawa). Mnohé jsme již viděli, na další skvosty dosud čekáme. Ale současně vyvstává dosud neřešený, zatím sotva uvědomovaný problém: generace diváků se postupně obměňují, dorůstají noví zájemci, kteří stěží mohli zastihnout pořady vysílané řekněme před desetiletím. Proto se domnívám, že "zlatý fond" by měl být cyklicky opakován, aby se s ním mohlo seznámit i nejmladší pokolení.

Jistě, uvedení v televizi je často označováno za pouhou informaci o díle, která nemůže poskytnout tentýž zážitek jako návštěva kina. Bohužel klasická díla se na plátna kin vracejí ojediněle (Králíkův záslužný Projekt 100 uvádí každoročně pouhou desítku takových titulů), takže televizní prezentaci nelze jinak nahradit. Otevřeně doznávám: i na obrazovce mne uchvátily filmy jako Intolerance, Byl jsem při tom, Sedm samurajů, Tenkrát na Západě (vesměs uváděné v úplnější podobě než kdysi v kinech) a já se těším, až se na obrazovku zase vrátí. V některých případech je opakování opravdu matkou moudrosti.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio