Tekuté zlato, které obteče jakkoli komplikovaný ornament

03256113.jpeg

Zpívala s předními světovými orchestry i dirigenty. 18. listopadu se poprvé představila v Praze. Kanadská sopranistka Karina Gauvin vystoupila s Collegiem 1704 ve Dvořákově síni Rudolfina.

Ve světě se Karina Gauvin proslavila jako představitelka ženských hrdinek vrcholné barokní opery. Při svém pražském vystoupení představila program sestavený ze dvou sólových motet Antonia Vivaldiho a tří árií ze slavných londýnských oper Georga Friedricha Händela.

Který z barokních mistrů je vám bližší?Hudbu obou těchto autorů jsem ve svém životě hodně prováděla, Händela ale pravděpodobně mnohem víc než Vivaldiho. Mnoho let jsem úzce spolupracovala s Alanem Curtisem a nahrála s ním několik Händelových oper. Právě proto, že jsem Händela tolik studovala a zpívala, je mi jeho jazyk velmi blízký. Je to podle mě hudba, která si velice snadno nalézá cestu k lidským srdcím. Když lidé slyší Händelovu hudbu, dotýká se jich to velice osobním způsobem. A stejně tak to cítím i já.

Oba kladou na pěvce velké nároky - vyžadují technickou virtuozitu a velkou hlasovou flexibilitu. S čím je nejtěžší se při interpretaci jejich vokálních partů vyrovnat? Ano, to je pravda. Oba tito autoři na zpěváky kladou značné technické nároky. Sama pro sebe to nazývám „technikou ohňostroje“. Technická virtuozita ale zdaleka není vše. Je důležité, abyste do interpretace vložili svou duši a své srdce. Protože když se soustředíte pouze na technické aspekty, je to sice dokonale virtuózní a působivé, ale nedotýká se to vaší duše. A hudba se podle mě musí v první řadě a za každých okolností dotýkat lidské duše. Proto je podle mě pro zpěváka nejdůležitější, aby se na hudbu napojil nejprve tímto způsobem a teprve potom se soustředil na techniku, jejíž maximální úrovně samozřejmě musíte docílit. Tyto dva aspekty interpretace od sebe nelze oddělit. Čím blíže si jsou, čím větší rovnováhy se Vám podaří docílit, tím je to lepší.

Váš hlas mnozí označují za tekuté zlato, které obteče jakkoli komplikovaný ornament. S tím zlatem v hrdle jste se narodila, anebo jste ho vydolovala tvrdou dřinou? Vždycky jsem měla hlas, na kterém jsem ale tvrdě pracovala. Už jako dítě jsem zpívala v několika sborech. Byla jsem zvyklá spolupracovat, prolínat se s dalšími lidskými hlasy. Když jsem se ale dala na sólovou dráhu, musela jsem začít pracovat úplně jinak. Můj hlas měl řadu omezení, která jsem musela pokořit. Hodně jsem se svými pedagogy pracovala na zvětšování svého rozsahu, na hlasové elasticitě. Určitě jsem měla solidní základ, ale dělala jsem maximum pro to, abych ho co nejvíce rozvinula. Má matka vždycky říkala - Pán Bůh dá člověku talent, ale když se k němu člověk vrací zpět, musí mu přinést dva…

V první polovině koncertu zazněla ve vašem podání dvě sólová moteta Antonia Vivaldiho. Obě tematizují víru v Boha, texty obou se prosebně obracejí ke Kristu. Jak významná je pro vás tato duchovní rovina? Je pro mě velice důležitá. Myslím si, že každý z nás hledá. Každý člověk se ptá, kdo jsme, odkud jsme přišli, kam jdeme. Myslím, že všichni hledáme odpověď na stejné otázky, odpověď na to, co je cílem toho všeho. Život každého z nás zkouší mnoha různými způsoby, každý z nás se ve svém životě potýká s těžkostmi. Často vůbec nevíme, co prožívají lidé kolem nás. Sama jsem v životě prošla těžkými chvílemi. Myslím, že i proto ke mně texty těchto motet, které jsou plné proseb, hluboce promlouvají. A myslím, že nejen ke mně, ale k celé řadě lidí.

Ve druhé polovině koncertu představíte tři árie z Händelových slavných londýnských oper. Jaký je váš vztah k těmto áriím? Co vám jako interpretce nabízejí, umožňují? Je zajímavé, že i Händelovy árie jsou o životních strastech a zkouškách. Händelovy ženské hrdinky jsou velice silné ženy. Nikdy nepřestávají hledat, jsou z masa a kostí, prožívají skutečnou realitu. A to je mi velice blízké.

Spolupracujete s renomovanými evropskými orchestry specializovanými na interpretaci staré hudby. Do Prahy jste přijela na pozvání souboru Collegium 1704, který je předním domácím ansámblem tohoto druhu. Jak se vám s ním pracuje? Je podle vás jejich přístup k barokní hudbě něčím specifický? Myslím, že každý ansámbl má svůj nezaměnitelný styl. S Collegiem 1704 a Václavem Luksem spolupracuji poprvé a musím říct, že jsem nadšená. Myslím, že k sobě navzájem mají velice hluboký a silný vztah, který se odráží ve způsobu jejich práce a tudíž i na jejím výsledku. Jsou na vysoké technické i umělecké úrovni. Velice na mě zapůsobilo, jak rychle a obratně orchestr reagoval na Václavovy poznámky a připomínky. Musím říct, že skutečně neztrácejí čas. Jsou soustředění, vědí, kam směřují, co chtějí. A zároveň jsou velice lidští, jde jim o to, aby hudba měla duši, aby se dotýkala lidí. A to je něco, co zcela koresponduje s mým pohledem.

Nyní jste v angažmá v pařížském Le Theatre des Champs Elysees. Na čem tam v tuto chvíli pracujete? To je velice zajímavé. Václav Luks mě včera vzal do Stavovského divadla a ukázal mi tak místo, kde byla poprvé provedena Mozartova opera Don Giovanni a La Clemenza di Titto. To je pro mě naprosto výjimečné, protože za tři týdny budu jako Vitellia v opeře La Clemenza di Titto debutovat v Paříži v Divadle des Champs Elysees. V tuto chvíli pod vedením režiséra Denis Podalydése stále zkoušíme. Vidět místo, kde se vše odehrálo úplně poprvé, byl ohromný zážitek. Rozsvítili pro nás divadlo a já jsem zazpívala několik not. Ten zážitek si odnesu s sebou do Paříže.