Tanec neznásilňuji, téma se z něj vynoří samo, říká významný izraelský choreograf Emanuel Gat

4. únor 2018

Fenoménem současného tance jsou v posledních zhruba třiceti letech choreografové a tanečníci pocházející z Blízkého východu, konkrétně z Izraele. Jednou z výrazných osobností izraelského tance je i Emanuel Gat, který v Praze vytvořil choreografii Separate Knots pro inscenace Timeless baletu Národního divadla. V rámci 30. ročníku Tance Praha představí jeho soubor Emanuel Gat Dance inscenaci SUNNY.

Jaký je váš přístup k taneční choreografii?

Stěžejním tématem mé práce jsou lidé, se kterými tuto práci dělám. V podstatě se mi nestává, že bych přišel do studia a měl už předem jasno, o čem připravovaná inscenace bude, čeho se konkrétně bude týkat a jak bude vypadat. Každé taneční dílo našeho souboru je výsledkem společných setkávání. Našim cílem není vyjadřovat přímá stanoviska k vybrané problematice, nebo snad sdělovat příběhy. Označil bych nás spíše za experimentující skupinu, která komunikuje na několika úrovních. Zkrátka jsme společenstvím, ve kterém se lidé chovají jako kterýkoliv jiný člověk, jen toho využíváme v tvůrčí praxi.

Stavovské divadlo uvádí novou inscenaci Mozartovy Figarovy svatby

Figarova svatba

Mozartova Figarova svatba patří k divácky nejoblíbenějším operám a zvlášť pro Prahu to platí dvojnásobně. Už za Mozartova života se melodie z této opery staly tak populárními, že téměř zlidověly.

Jaká máte od tanečníků a tanečnic očekávání a na základě čeho si je do souboru vybíráte?

Výběr tanečníků je silně intuitivní proces. Nejde jen o to, aby měli dobrou taneční techniku, nebo zajímavou předchozí uměleckou zkušenost. Dám spíš na svou intuici, která mi při setkání s tanečníkem nebo tanečnicí napoví, že společně můžeme v tanci odkrývat ještě mnoho dalších vrstev. Na druhu stranu i já pracuji pomocí určitých metod. Mám systém pravidel, u nichž jsem rád, když jsou dodržována. Tudíž tanečníci, které si ke spolupráci vybírám, musí být srozuměni s tímto typem práce a musí jim také vyhovovat. Vytvářím prostředí, ve kterém se i tanečníci stávají zodpovědnými za finální podobu díla. Oni se na něm tvůrčím způsobem podílí stejnou měrou jako já. Proto musí být zvídaví a otevření novým nápadům a přístupům k tanci.

Z inscenace Sunny

Jak byste vlastními slovy přiblížil váš choreografický styl?

Středobod mé choreografické práce spočívá v tom, že spíše než abych tvůrčí proces vedl, tak ho následuji. Rád pozoruji, jak na mé výzvy a otázky reaguji tanečníci a jaké odpovědi mi poté nabízejí. Pak už jen přijímám to, co vzniká. Vnímám, jak akci střídá reakce. A je mým úkolem tyto vznikající formy a situace organizovat. Naši metodu ale nelze zaměňovat s improvizací. Nepracujeme v žádném vakuu. Jak už jsem říkal, dodržujeme daný systém pravidel. Nicméně tento systém je otevřený, neboť tanečníci na něj mohou reagovat po svém. Rozhodně je nechci manipulovat k nějakým jim nepřirozeným reakcím. Zkrátka všichni fungujeme v jednom určitém prostředí, ve kterém se přizpůsobujeme jeho podmínkám.

Čtěte takéV ostravském Divadle Petra Bezruče se bude vařit příliš silná káva. Soubor uvádí Maryšu bratří Mrštíků

O jakých pravidlech se tady tedy bavíme?

Vysvětlím to třeba ve vztahu ke sportu. Tak třeba fotbal rozeznáme hlavně proto, že má specifická pravidla, která určují a ohraničují právě tento sport; to znamená, že balón musí mít určitou velikost, hráč se ho nesmí dotknout rukou a každý tým má stejný počet hráčů. Tato pravidla se měnit nemohou, protože pak už by to nebyl fotbal. V našem tanečním souboru ale bereme pravidla do hry. Když to řeknu s velkou nadsázkou, je to, jako byste z fotbalistů udělali velmi kreativní lidi, kteří jsou schopni pravidla nahlížet z různých úhlů. Zůstávají v jejich mezích a zároveň je ukazují v jiném světle.

Šepoty a výkřiky o lidské osamělosti a vyprázdněnosti. Bergman v Disku

Šepoty a výkřiky

Katedra činoherního divadla pražské DAMU uvedla v pátek
25. ledna další premiéru – Šepoty a výkřiky Ingmara Bergmana.

Na začátku rozhovoru jste řekl, že si témata vašich inscenací dopředu nestanovujete. Vyjevují se tedy v průběhu zkoušení, nebo až v interakci s diváky?

Témata se skutečně postupně vynořují. Já je do našich choreografií nijak násilně nevkládám. A ještě se nestalo, aby v našich choreografiích nakonec žádné téma nezaznělo. Je ale přirozené, že různí diváci budou obsah našich představení vnímat odlišně. A tak je to správně. Se souborem nepředkládáme jednorozměrná díla. Spíše dáváme příležitost k jejich individuální interpretaci. Umožňujeme divákům sledovat člověka v akci. Divák tak musí být aktivní, musí se pokusit pochopit situaci, kterou mu ukazujeme. Kdybych na začátku téma úzce vymezil, konkretizoval ho, tak bych tím publiku kradl kus jeho svobodného uvažování a cítění.

Často o své choreografické metodě hovoříte jako o pohybu „zevnitř ven“. Tím tedy máte na mysli, že dané téma pomalu vychází najevo?

Přesně tak. Nejsem typ choreografa, který by se řekl: tak a teď udělám představení o lásce nebo válečném konfliktu na Středním východě. To by znamenalo vnášet do tvůrčího procesu témata, která stojí vně. Já naopak vycházím ze samotného choreografického procesu. Už během toho se začnou vynořovat myšlenky, nápady, tedy i témata, která na sebe nabalují další, jiná témata.

Z inscenace Timeless; choreografie: Emanuel Gat

Pokud se vrátíme do míst, kde jste s tancem začal, tedy do Izraele, zajímalo by mně, co vás k tanci přivedlo?

Řekl bych, že to byla náhoda. S tancem jsem začal až ve 23 letech, což je v běžné taneční praxi docela pozdě. Před tím jsem studoval hudbu. Jednou jsem navštívil kurz pro amatérské tanečníky a odhalil jsem v sobě skrytou vášeň pro tanec. Rozhodl jsem se proto skončit se studiem hudby, abych se naplno mohl věnovat tanci. Na začátku mé taneční kariéry jsem si příliš otázek týkajících se toho oboru nekladl. Zkrátka jsem se v tomto způsobu vyjádření cítil pohodlně. Neřekl bych, že se za 25 let působení v oboru tance něco z mé strany změnilo. Možná už teď lépe rozumím procesu tvorby, což je asi přirozené. Ale co se týče mého vnímání tance a choreografie, to se nezměnilo. Choreografie je stále organizace lidí v prostoru a čase. A tanec, to je zase schopnost být přítomen v daném okamžiku a být srozuměn se svým tělem. Tanec je jednoduše jedním z prostředků komunikace.

Moc nad vámi jsem si jenom propůjčila, říká Královna duchů Elfride Jelinekové

Ze zkoušky hry Královna duchů

Herečky Gabriela Míčová a Lucie Roznětínská představí fiktivní monolog slavné rakouské herečky Pauly Wessely, která kolaborovala s nacisty. Hra Královna duchů, držitelky Nobelovy ceny za literaturu Elfride Jelinekové, má českou premiéru v režii Ondřeje Škrabala v A Studiu Rubín.

Z Izraele jste se ale v roce 2007 přesunul do Francie, kde působíte dodnes. Vnímáte výrazné rozdíly mezi současnou taneční scénou ve Francii a v Izraeli?

Ten hlavní rozdíl spočívá v tom, že tradice tance ve Francii sahá velmi hluboko do historie. Tanec je zakořeněn v myšlení Francouzů jako jako estetická forma. Izrael je mladý národ, s mladou kulturou, tudíž je i tanec stále se rozvíjejícím mladým uměním. To přirozeně odlišuje izraelský tanec od tanců v jiných zemích. Například ve Francii podporuje taneční scénu velmi silná a fungující infrastruktura, kterou reprezentují profesní organizace, divadla, nebo residenční prostory. Tato dlouhá tradice a silná podpora ale zároveň může způsobovat rigiditu a křeč. V Izraeli se s tak dokonale propracovaným systémem institucí a pravidel nesetkáte, ale zase se setkáte s velmi svobodným tvůrčím prostředím.

Spustit audio