Také Kohout, Klíma, Liehm před půl stoletím slyšeli větu: „Všechno jste prohráli!“

3. červenec 2017

V roce 1967 vyšel román Milana Kundery nazvaný Žert. Jen o rok později se dočkal filmové podoby. Naopak o rok dříve – 1966 bylo vročení románu Ludvíka Vaculíka Sekyra.

Povídková kniha Alexandra Klimenta Hodinky s vodotryskem měla vročení 1965, stejně jako první ze dvou knih rozhovorů Antonína Jaroslava Liehma. Aktuální datum – 1967 – patří také k dramatu August, august, august Pavla Kohouta, smutný příběh klauna toužícího drezírovat osm bílých lipicánů.

A proč si to vše připomínáme? Protože před půlstoletím se v Národním domě v Praze na Vinohradech konal IV. sjezd Svazu československých spisovatelů.

Tři dny zasedání, jednání, projevů a hlasování

Také volání po zodpovědnosti, apelů po uvolnění cenzurních svazků mezi vládnoucí mocí a spisovateli, napomínání a volání po solidaritě i soudružské zodpovědnosti, kritiky do různých stran i řad, kritiky protežovaných i diskriminovaných, kritiky kritiků, obavy ze ztráty zázemí i jednání čistě impulzivní. Důležité pojmy byly „socialistické zřízení“, protistátní ráz“ nebo „platforma“. To všechno byl sjezd spisovatelského svazu v časech „tání“, „obrody“, „uvolnění“… Šlo o událost, při jejímž konání se nikdo nerozmýšlel, jestli se jí účastnit, nebo ne. Podle pamětníků, Ivana Klímy, Pavla Kohouta či Antonína Jaroslava Liehma, nikdo neváhal, nálada v tehdejší společnosti byla ve znamení očekávání „posunu“ projevujícím se možností kritiky.

03789364.jpeg

Té šance se ujali všichni jmenovaní. A. J. Liehm vyslovuje přesvědčení, že závěr 60. let 20. století není začátek obrodného procesu, jak se tvrdívá, ale jeho závěr. Podle něj vše začalo už v 50. letech, po Stalinově smrti se začaly poměry ve společnosti uvolňovat. Od začátku 60. let se dařilo vydání titulů autorů do té doby zakazovaných, například Václava Černého, do literatury tehdy vstoupil Bohumil Hrabal. „To byl takový nejvíc paličský projev,“ říká Ivan Klíma o slovech Ludvíka Vaculíka, „byl to v podstatě projev o potřebě demokracie.“

00215892.jpeg

„Většina z nás, nebo velká část ze Svazu spisovatelů, byli pováleční komunisté,“ upřesňuje Pavel Kohout. „A ti nevstoupili do strany, aby páchali zločin, ale bohužel se nevědomky stali pomocníky zločinu. A to zjištění nás všechny do té míry šokovalo, že vlastně už po roce 1956 se začaly vytvářet tři skupiny mezi komunisty. Ta první byla malá, to byli lidé, kteří ztratili pocit, že mají zůstat na světě a spáchali sebevraždu. Pak to byli lidé, těch byla dobrá polovina, kteří si řekli – no už se to stalo, tak prostě pojedem v tom dál, protože už jsme se v tom zabydleli. To jsou v podstatě ti, kteří potom volali tanky v roce 1968. No a pak tam byla obrovská skupina lidí, kteří najednou zjistili, že se účastnili – nebo alespoň přinejmenším - kryli nevědomky zločin. Ti si zoufali a ptali se sami sebe a svých přátel, co s tím dál? Takže už počátkem 60. let začaly pokusy o jakousi proměnu v tom, že ti komunisté, kteří opravdu chtěli odčinit, co se jim podařilo spolupáchat, obsazovali organizace strany odspoda, až se skutečně v roce 1967 došlo do nejvyššího poschodí.“  

Spustit audio