Tajemství života ohromují svou rozmanitostí

29. září 2005

Po Mikrokosmu, záslužném průhledu do úchvatných dějů skrytých v obyčejném trávníku, přicházejí Claude Nuridsany a Marie Pérennouová s dalším ambiciózním projektem. V Příběhu Modré planety (původní název Genesis lépe postihuje jejich záměry) naopak zkoumají zemi z téměř kosmické perspektivy, zamýšlejí se nad celkovým vývojem života, nad existencí jednotlivých druhů i pouhého jedince.

Autoři sjezdili doslova celý svět, od Islandu po Polynésii, navštívili Galapágy i Madagaskar, aby vytěžili často unikátní záběry všedních i málokdy vídaných zvířat.

Průvodcem se tu stává griot, africký vypravěč sedící v hliněné chýši, ve svém původním prostředí nositel moudrosti i kontinuity. A zde je první problém: jeho výklady mají sotva co společného s magickým vnímáním přírody a koloběhu života, příznačným pro primitivní společnosti, které původní grioti reprezentují. Naopak do úst mu jsou vkládány výroky, které by klidně mohly pocházet z nějaké učebnice pro děti školou povinné. Navíc tyto výkladové pasáže trpí rádoby poetickou zkratkovitostí.

Průvodcem je africký vypravěč - griot

Naštěstí do filmu neprosakuje tendence nějakým způsobem fabulovat osudy zvířat (jak tomu bylo například v Disneyových dokumentech), Nuridsany i Pérennouová si s vědeckou pečlivostí všímají základních aktivit živých bytostí, aniž by ubíhali k sentimentálním polohám. Věcně postihují nejdůležitější záchovné projevy: obživu, obranu obývaného území i páření, případně svádění bojů o samičku.

Některé záběry doslova berou dech, například pohled na rybovitého tvora, jenž vyleze z vody a po ploutvičkovitých končetinkách hbitě odhopká do vnitrozemí - úplně stejně jako v Zemanově Cestě do pravěku. Až je škoda, že jednotliví protagonisté nejsou aspoň pojmenováni: zvířecí hrdinové připomínají zástupné symboly, jakoby zosobňují určité životní pochody. Takže se můžeme pokochat bizarními tvary (třeba očima umístěnýma doslova na stopkách), nezvyklým počínáním a nakonec i estetickými hodnotami celého výjevu, jeho vizuální podmanivostí.

Příběh Modré planety

Téměř surreálně vyznívá třeba výjev, kdy dešťové kapky dopadají na vysušenou bahnitou pustinu, pokrytou jakoby rozpukanými pláty zeminy, a z mazlavé hmoty počnou vylézat roztodivná zvířátka (snad bahníci afričtí?), celá pokrytá blátem, dokazující svou schopnost přežít i v krajně nepříznivých podmínkách. S jiným neuvěřitelným postřehem se seznámíme ve scéně, kdy had, jenž dokáže neuvěřitelně rozevřít čelisti, pohltí (vzhledem ke své velikosti) obří vejce, stahy těla jej rozmačká a zpět vyvrhne slisovanou skořápku.

Příběh Modré planety zůstává někde uprostřed nastoupené cesty, jako kdyby se autoři nedovedli rozhodnout, kam své vyprávění chtějí směřovat. Zda zamýšlejí dospět k mozaice životních aktivit, často natolik bizarních, že si je stěží dokážeme představit, nebo k úhledně srovnanému výkladu o životě na Zemi, kdy přítomnost vypravěče venkoncem vnímáme jako nadbytečnou. Oproti dramaticky sevřenějšímu Mikrokosmu zde nalézám vnitřně nespojitý, roztěkaný tvar, uchvacující ovšem málokdy vídanými, ba netušenými podobami života. Jedno je jisté: takovýchto okouzlujících filmů vídáme na plátnech kin málo.

Had polykající vejce
autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Z Frenštátu do pohádky. Stačí věřit na dobré konce.

Veronika Sedláčková, moderátorka ČRo Plus

Pohádka o Raškovi

Pohádka o Raškovi

Koupit

Jiří Raška vyhrál na olympijských hrách v Grenoblu 1968 zlatou olympijskou medaili. Spisovatel Ota Pavel úspěch popsal v nezapomenutelné Pohádce o Raškovi. Čte Oldřich Kaiser