Tahle poušť není pro duši poety. Z Laterny Magiky se hrne pláč, kvílení a noční můry

5. duben 2016
Malý princ podle Antoina de Saint-Exupéryho v Laterně magice

Nejnovější premiérou na Nové scéně Národního divadla v Praze je variace příběhu o chlapci a osamělém pilotovi v poušti. Adaptaci Malého prince Antoina de Saint-Exupéryho s podtitulem Velké putování režíroval Vladimír Morávek.

Morávkově verzi nelze upřít originalitu a velkou spektakulárnost. V duchu prostředků Laterny Magiky využívá všech technických a technologických vymožeností, hojných audiovizuálních efektů, propojení živé herecké a taneční akce v kombinaci s promítanými obrazy. Zdá se ovšem, že toho všeho je až přespříliš… Na diváka se hrne záplava obrazů a zvuků, repetice motivů a symbolů, s takovou silou, že tyto efekty paradoxně chvílemi diváka spíše ukolébávají nežli stimulují.

Na scénáři, který čerpá nejen z knihy Malý princ, ale i Exuperyho životních osudů, spolupracoval s Morávkem Petr Oslzlý, scénografem byl Daniel Dvořák, a výrazné zapamatovatelné kostýmy, loutky a masky vytvořila Sylva Zimula Hanáková. Autorem hudby, v níž nalezneme mj. variaci na Ódu na radost, byl Zbyněk Matějů, a autorem vtipně a zajímavě pojaté choreografie Libor Vaculík.

03599287.jpeg

Od počátku jsme konfrontováni se základní situací ztroskotaného letadla v poušti, u jehož torza se pohybuje jak Pilot, tak i zdvojený Malý princ, ale i různá antropomorfizovaná zvířata a hrozivé nadpřirozené bytosti. Všichni se navíc pohybují po nakloněných rovinách v popředí, a konfrontují se s problikávajícími umělými figurínami. Na horizontu i na bočních stranách nás přímo zaplaví mozaika obrazů, záblesky nejrůznějších osobností historických i současných, ale také přírodní záběry pouště i s nafilmovanými tanečními kompozicemi v tomto prostředí. Kameramanem záběrů byl Matěj Cibulka.

Příběh samotný je komponován jako halucinogenní noční můra pilota, který se zcela sám ocitl v nekonečné poušti se ztroskotaným letadlem a celý týden se tu potácí v surreálných představách na pomezí života a smrti.

Kromě Petra Baťka, který ztvárňuje mužného pilota, a spíše nežli hrající postavou je pouhým vypravěčem, tu zaznívá hlas Jaroslavy Pokorné, která vstupuje do děje současně jako maminka i liška, a také dvě verze Malého prince, jakéhosi alter-ega pilota, ale možná i autorova předčasně zemřelého bratra, z nichž jeden mluví francouzsky, a druhý česky. Představitelkou zhýčkané Růže je Isabela Smečková, a postavou Paní temnoty Eva Vrbková. Herecky má největší šanci zaujmout pozoruhodně maskovaný ďábelský had Martina Šemíka, a především všestranný Dominik Teleky, student 3. ročníku brněnské JAMU ztvárňující v různých podobách obyvatele všech princem navštívených planet. V jednotlivých variacích prokazuje herec profesionální dovednosti jak v pohybu (včetně toho na chůdách), v řeči i ve zpěvu, a také v loutkoherectví.

Kdo zná dosavadní tvorbu Vladimíra Morávka, toho nepřekvapí použité výrazové prostředky, které jsou pro mnohé diváky doslova na hranici snesitelnosti - ať je to záliba v hlasité a nadměrné prezentaci dětského pláče, naříkání, zpěvavého kvílení, či využívání symbolů jako bílého jednorožce, ďábelských bytostí a naléhavých připomínek smrti a vnitřní temnoty. Příběh Malého prince tak do značné míry ztrácí svou poetičnost, v některých momentech se blíží spíše záznamu zmatenosti dnešním světem plným informací a stresových momentů, včetně zcela zbytečně ilustrativní karikatury českých politiků.

03599290.jpeg

Na druhé straně divákům nabízí děsivý svět vnitřních traumat, v nichž není místo pro nadějiSamozřejmě, i takto lze Malého prince interpretovat, ale tak se režisér zříká některých zajímavých, a pro mě zásadních motivů z knížky, ať už je to zásadní role Lišky, která je zde sice neustále přítomna v množství opakovaných filmových záběrů, ale v rámci děje je její postavení zcela nezřetelné, stejně jako úloha dalších zvířat, včetně jednoznačně záporného hada. Základní příběh Malého prince je tu ovšem dodržen, a možná, že právě výrazná spektakulárnost zaujme mladé diváky či zahraniční publikum. Pro mě by však v tomto případě méně znamenalo více, a to jak ve výrazových prostředcích, tak délce představení.

Spustit audio
autoři: Jana Soprová, Veronika Štefanová