Symbol dokonalosti a krásy. Národní divadlo v Praze uvádí své třinácté Labutí jezero

Labutí jezero - soubor Baletu ND
Labutí jezero - soubor Baletu ND

Jde o verzi choreografa Johna Cranka, která vznikla pro stuttgartský balet v roce 1963. Je to poprvé, kdy bude Crankova verze choreografie uvedena mimo německé území, což z aktuální premiéry dělá mimořádnou událost.

Vznik baletu je především spjat se jménem skladatele Petra Iljiče Čajkovského, který byl za Labutí nemálo kritizován. Jedněm vadilo, že se vůbec „snížil“ k vytvoření hudby pro balet, a těm druhým, že jeho hudba zní příliš symfonicky, wagnerovsky a málo tanečně.  Možná překvapí, že prvním choreografem Labutího jezera byl český baletní mistr, tanečník a libretista Václav Reisinger. Jeho verzi viděl Čajkovský na jevišti Velkého divadla v Moskvě v roce 1877. Druhé verze se Čajkovský nedožil, byla uvedena v Mariinském divadle v Petrohradě v roce 1895 a jejími choreografy byli Marius Petipa a Lev Ivanov. Tato verze dala základ k pozdějším uvedení.  Dějiny Labutího jezera přibližuje taneční historička Zuzana Rafajová, která také rozkrývá dobově podmíněné závěry milostného příběhu labutí dívky Odetty a prince Siegfrieda.

Je paradoxem, že velké balety, které byly inscenovány na jevišti carského divadla v Petrohradě, zůstaly na repertoáru i po revoluci 1917. Nicméně, bavíme-li se o Labutím jezeře, došlo k nejvýraznější proměně v závěru baletu, a to až do naprostého pohádkového happyendu, kdy princ Siegfried porazí Rodbartha, Odetta se stává dívkou a oba žijí šťastně až do smrti... pro sovětskou moc bylo nemyslitelné, aby příběh, který se ukazuje na jevišti nekončil šťastně.“ Na dlouhá desetiletí se pak happyendové vyústění příběhu stalo neměnné, kanonicky určené.
Zuzana Rafajová

Labutí jezero - Alina Nanu a Nkita Chetver

Labutí jezero je samozřejmě velkou příležitostí pro tanečníky. Pro spoustu holčiček navštěvujících baletní lekce je role Odetty, bílé labutě, snem a důvodem, proč se baletu rozhodnou věnovat. Jednou z nich byla kdysi i Nikola Márová, která si sen, zatančit si dvojroli Odetty/Odilie, splnila za svou dosavadní kariéru osmkrát. Za jednu z nich obdržela cenu Thálie. V rozhovoru přibližuje svůj vztah k této roli, kterou tančila poprvé ve svých třiadvaceti letech. Vedle krásy choreografie ale zmiňuje i její mimořádnou náročnost:

Ve druhém jednání je bílá labuť adagio, je to pomalý nekonečný pohyb, adagio, které v jiných baletech trvá 3 – 4 minuty, tady trvá deset... nohy dostávají hodně zabrat a i když si divák může myslet, že se ani nezadýcháme, tak opak je pravdou. Pohyby, které se musejí držet, hodně vysilují.“ Když si divák bude dobře všímat, zjistí, že celé bílé adagio se nese na levé noze. Po něm přichází velké sólo černé labutě s vrcholným číslem 32 fouetté, virtuózním točivým prvkem, který patří v klasické technice k těm nejobtížnějším.
Nikola Márová

Z velkých tanečnic, které se proslavily v této roli, můžeme jmenovat Pierinu Legnani, Annu Pavlovovou, Matildu Kšešinskou, Margot Fonteyn, Maju Plisetskou, Ulianu Lopatkinu a z českých představitelek například Hanu Vláčilovou.

Látka Labutího jezera je ale i inspirací pro moderní autorské výklady. V pořadu je například zmíněna verze Matthewa Bournea z roku 1995.

Řeč je i o ohromujícím zpracování Alexandra Ekamana pro Norský národní balet z roku 2014, která tematizuje vlastní historii baletu a její ikonickou slávu. V tomto provedení se na scéně rozleje skutečné jezero vytvořené 5000 litry vody. 

Spustit audio
autor: Jana Návratová

Související