Švýcarský dokument o umírání

80ti minutový snímek švýcarského režiséra Petera Liechtise ‚Bzučení hmyzu', vyznamenaný jako nejlepší evropský dokumentární film roku 2009, je esejem o smrti.Uprostřed zimy najde lovec v lese na mýtině daleko od cesty mumifikovanou mrtvolu 40ti letého muže. Vedle mrtvého leží tranzistorové rádio a ušmudlaný, vlhkem pokroucený deník. Z podrobného líčení autora deníku se dozvídáme celý - mírně řečeno - neobvyklý příběh.Neznámý muž jde v létě do lesa. S sebou si vezme tranzistorové rádio, náhradní baterie, léky proti žaludečním bolestem, svíčky, průhlednou igelitovou fólii, zápisník a tužku. Na jednom místě v lese sejde z cesty pro cyklisty a zhruba po hodinovém pochodu v odlehlém houští rozbije tábor: postaví si provizorní přístřešek z větví a donesené plachty. Muž, jehož totožnost není dodnes objasněná, má pouze jediné přání: chce umřít. Nechce se ale ani zastřelit, ani otrávit, ani skočit pod vlak. Rozhodl se umřít vyhladověním. Přestává jíst. Bude to trvat tak maximálně asi měsíc než umřu, myslí si. To někde četl. Vše co prožívá, o čem přemýšlí, puntičkářsky zaznamenává do deníku. Kapky deště jsou jeho jedinou potravou. Při čekání na smrt mu znepříjemňují zbytek života komáři. Poslouchá z radia Bacha, až dojde i poslední baterie. Po třiceti dnech má ještě dost síly, aby došel zpátky k cestě. Tuto myšlenku pečlivě zaznamená, ale setrvává při svém rozhodnutí a nehýbá se z místa. ‚Neměl bych napsat dopis vládci podsvětí?, ptá se sám sebe po dalších deseti dnech. Ne třicet dní, jak původně plánoval, ale dvakrát tak dlouho musí čekat na smrt. Zima i tělesné utrpení se stupňují. Vše podrobně popisuje.Čím déle muž hladoví, tím víc vystupuje v deníkových záznamech do popředí jeho nitro: vzpomínky, detaily z minulosti vytržené z kontextu se mísí s pohádovým zátiším lesa. Pak vidí černobílý obraz veslující ženy, která ho chce převézt na druhou stranu řeky. A jednoho dne dojde ke zlomu: i kdyby změnil své rozhodnutí, nemá už sílu ani vstát, natož dojít zpátky k cestě v naději, že ho někdo najde.. Je úplně jasno', zní jeho poslední věta šedesátý den. Jeho mrtvola nebyla v rozkladu, ale mumifikovaná. Zřejmě proto, že byl v okamžiku smrti zcela vyzáblý a dehydratovaný.To vše se opravdu odehrálo. V 80tých letech v Japonsku. Spisovatel Shimada Masahiko zveřejnil v roce 1990 deník mrtvého ve formě dramatického monologu. Tento text použil švýcarský filmař Peter Liechti jako předlohu ke svému filmu, který nelze jednoznačne zařadit do kategorie hraných nebo dokumentárních snímků.Hlavního aktéra ve filmu neuvidíme. Slyšíme jenom hlas vypravěče, podmalovaný záběry nikoliv japonského, ale švýcarského lesa. Nedozvíme se ani nic o ‚anamnéze' neznámého, ani detaily z jeho života, které by vedly k jeho rozhodnutí. Musel to být vzdělaný člověk, znalý antických pověstí, to víme jistě.Peter Liechti natočil velmi poutavý snímek o člověku, který se rozhodl umřít, protože nemá nic, pro co by dále žil. A rovněž nemá nic a nikoho, kdo by ho donutil, aby od tohoto rozhodnutí upustil. Zdá se, že neměl ani rodinu, ani dětství, ani žádné povolání, ba ani lásku. Jediné, co vždy bylo a nadále zůstává, je příroda okolo jeho provizorního lesního příbytku, v kterém tráví posledních šedesát dní svého života.