Světový muzikál Chicago se vrací do Brna – recenze

Přiznám se, že snaha režiséra Stanislava Moši představit Chicago jako podobenství o vlivu médií je mi sympatická. Přeceňování mediálních sdělení i vytváření tzv. celebrit jsou aktuální témata, s nimiž se na našich jevištích bohužel moc často nesetkáváme. V muzikálu je zpřítomňuje reálný příběh dvou vražedkyň, které s pomocí zkušeného advokáta a mediální kampaně nebyly odsouzeny, ačkoliv zločiny prokazatelně spáchaly.

Protagonistky Roxie Hartová a Velma Kellyová se potkávají v ženské věznici v Chicagu ve dvacátých letech minulého století, v době, kdy městu vládne korupce, násilí a organizovaný zločin. Brněnské nastudování se hlásí k tradici původní broadwayské inscenace, takže prostředí ženské věznice se prolíná s obrazem cirkusové manéže či kabaretu. Každá epizoda příběhu je vlastně rovněž revuálním číslem, které má svou gradaci i pointu.

Nápaditá třípatrová scéna Jaroslava Milfajta představuje stylizované vězení s oddělenými celami, v nichž spočívají nejen půvabné aktérky, ale také jednotliví členové sedmnáctihlavého živého orchestru. Jevištnímu prostoru vévodí koncertní křídlo, jehož obrysy zvýrazňuje křivka barevných žárovek a za nímž preluduje Konferenciér – výrazná figura jevištního klauna a glosátora, v níž alternují Vojtěch Blahuta a Karel Škarka.

Úspěch této jazzové opery ale závisí na výkonech v obou hlavních ženských rolí. V úloze Roxie se střídají Radka Coufalová a Ivana Skálová, Velmu alternují Svetlana Slováková a Ivana Vaňková. Objevem nejen pro budoucnost brněnského muzikálu je podle mne Svetlana Slováková, která – stejně jako její kolegyně – precizně tančí a zpívá, ale navíc dodala tanečním výstupům energické Velmy lehkost a virtuozitu.

Režie se snaží budovat mrazivou atmosféru, v níž hraje důležitou roli erotické jiskření. Půvabné herečky vystupují ve sporých kostýmech Andrey Kučerové, jež tvoří mnohdy pouze podvazkové pásy a černé spodní prádlo. Prostorem pro milostné laškování je pak klidně i stísněná vězeňská cela nebo deska koncertního křídla.

Násilí, cizoložství a proradnosti jsou zkrátka vlastnosti, jež jsou hrdinům příběhu „drahé a blízké“, jak říká Konferenciér. Přesto si myslím, že opakované využívání jednoduchých prostředků vulgárního humoru inscenaci neprospělo: působí vždy polopaticky, a to i tehdy, má-li jít o parodii.

Líbí se mi spíše prvky choreografie ve stylu školy Boba Fosseho, v níž je smyslnost rafinovaná a kde je každý detail stylizovaného pohybu důležitý. K dokonalosti je v tomto duchu dotažena zvláště scéna soudního přelíčení, při níž se advokát Dušana Vitázka nebo Petra Gazdíka doslova kochá vlastními právními kličkami, jež tanečně ztvárňuje rafinovaným stepařským číslem. S každým povedeným krokem a výpadem jako by říkal: to koukáte, jak je jednoduché lidi zblbnout. Nejen kvůli tomuto poznání se vyplatí brněnskou podobu slavného muzikálu vidět.

Rozhovor s inscenátory si můžete poslechnout zde.