Světlo je bránou k imaginaci, říká Romain Tardy, kurátor projektu Blue Hour v rámci Pražského Quadriennale
Pražské Quadriennale vybízí diváky, aby se ponořili do nových zážitků. Jedním z nich je i projekt 36Q˚. Jeho jádrem je Blue Hour, prostředí, které představuje scénografii jako umělecké i technické médium. Experimentální a interaktivní projekt zaplnil veškerý prostor sportovní haly na Výstavišti Praha.
Tvůrčí tým byl složený ze 6 pracovních skupin, které pokryly světelný design, video a projekční design, zvukový design, taktilní prostředí, kreativní kódování i virtuální a rozšířenou realitu. Kurátorem projektu je Romain Tardy, uznávaný francouzský vizuální umělec v oblasti nových médií.
Celý projekt vycházel z myšlenky kolektivní tvorby většího týmu umělců, kteří by nejen spolupracovali, ale také společně experimentovali. Cílem bylo propojit různé obory, které se na vzniku divadelních nebo tanečních inscenací, ale také performancí podílejí – jako je třeba zvukový nebo světelný design. K nim jsme se rozhodli přizvat odborníky na digitální technologie, video projekce nebo také taktilní – dotyková – prostředí. Jsme přesvědčeni o tom, že tímto způsobem se propojí několik uměleckých vrstev dohromady. Společně jsme pak začali pracovat na díle, jehož by i samotní diváci byli součástí, zkrátka že by se podíleli na jeho finálním působení. Já se ve své tvorbě orientuji právě na imerzivní instalace propojené s digitálními technologiemi. Diváci jsou vždy integrální součástí mých projektů, které jsou povětšinou interaktivní.
Romain Tardy
Při přípravě projektu a instalace Blue Hour jste vycházeli z úvah o nehmotném prostředí. Jak tomu v případě tohoto projektu můžeme rozumět?
To je idea, kterou se ve své tvorbě zabývá posledních zhruba deset let. Zajímá mě vztah mezi materiálním - tedy zřekněme třeba konstrukcí, scénografií nebo různými objekty – a nehmotným. Nehmotné pro mě představuje kupříkladu světlo. Světlo má schopnost zobrazovat. Může třeba nahradit dojem z lidského pohybu. Pomocí světla manipulujeme a vytváříme další nehmotné objekty, nebo modelujeme prostor. Zároveň i skrze světlo a dotyky můžeme rozpohybovat další vizuální jevy. S tímto se v podstatě setkáváme dennodenně, jen si to neuvědomujeme. Jako kupříkladu když si prohlížíme obrázky v našich mobilních telefonech s dotykovou obrazovkou. V našich životech se neustále setkává virtuální svět se světem hmatatelným.
Čtěte takéO stáří a smrti napříč generacemi i kontinenty. Tanec Praha představuje Eymen – Úhel pohledu
Kde jsou podle vás hranice mezi hmatatelným, řekněme technologií, a nehmatatelným, více abstraktním, tedy i uměním?
Raději bych asi spíše mluvil o vztahu, než o nějakých konkrétních hranicích. Ty se povětšinou proměňují ve vztahu ke každému novému projektu. Je ale důležité mít na paměti, že před technologií stojí vždy nápad, lidská myšlenka, která se pak s pomocí technologie zhmotní. Technologie má sloužit člověku a jeho idejím. Nesmí to být naopak. Technologie je pouze nástroj, který nás spojuje se současným světem. Ten funguje na bázi různých komplikovaných technologií. Ale to jsou jen prostředky k realizaci našich záměrů. Nejen při umělecké tvorbě je potřeba mít toto na paměti, aby nedošlo k tomu, že technologie začne ovládat člověka.
Nicméně umělci se stále potýkají s nějakými limity. Jedná se podle vás o limity technologické, estetické anebo si dané limity stanovují pouze oni sami v sobě?
Technicky vzato, nejúčinnější limity jsou právě ty, které si určíme my sami. Na druhou stranu bych spíše než o limitech mluvil o principu hry. Ta má také svá pravidla, nicméně v kontextu hry se jimi člověk necítí tolik svázaný. Je pochopitelné, že absolutní svoboda neexistuje v ničem. Tudíž mluvíme-li o nějakých překážkách nebo limitech, je potřeba, abychom je vnímali jako pozitivum v daném procesu. Jako konkrétní příklad mohu uvést třeba prostor, pro který jsme instalaci Blue Hour připravili, má své kvality a dispozice, které musíme vzít v potaz. Stejně tak musíme vzít do hry možnosti a kapacity jednotlivých umělců, kteří se na projektu podílí. Taková omezení i možnosti přináší do tvorby další a potřebné impulzy. Cesta k realizaci pak vede skrze komunikaci. Blue Hour je tak výsledkem takové komunikace na mnoha jazykových, uměleckých i technologických úrovních.
Zaměříme-li se znovu na diváka, nebo spíše účastníka instalace Blue Hour, co byste mu doporučil. Na co by se měl soustředit a orientovat?
Jedna věc je určitě důležitá, a to ta, že Blue Hour nemá začátek ani konec. O instalaci jsme totiž uvažovali jako o nekonečném cyklu, permanentním trvání. Do tohoto cyklu může člověk vstoupit kdykoliv. Jedná se o evoluci v čase, která se cyklí. Takovou instalaci nelze chápat jako eskalující příběh, ale lze ji vnímat a v jejich interaktivních částech také pocítit. Tím pádem se účastníci nemusí bát, že by něco nepochopili nebo něčemu nerozuměli. O nic takového v Blue Hour nejde. Zkrátka doporučuji všem, kteří se na Blue Hour vydají, aby se nechali unést zážitkem.
Imaginace, Proměny a Reflexe. Začíná Pražské Quadriennale
Čtrnáctý ročník největší mezinárodní přehlídky divadla a scénografie Pražské Quadriennale začíná v Praze už dnes. Potrvá do 16. června v prostorách pražského Výstaviště. Během 11 dnů nabídne expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek.
Patříte k umělcům, kteří se zaměřují na digitální a audiovizuální instalace a performance. V tomto oboru hraje důležitou úlohu světlo. Co pro vás světlo v kontextu vaší tvorby znamená?
Světlo je pomíjivý jev. Já pracuji pouze s umělým světlem, nikoli s denním přirozeným světlem. Primárně se tak soustředím na prostředí, která jsou temná, a teprve světlem je rozžívám, tvaruji a modeluji. Vytvářím nové světy. Světlo mi tak otvírá bránu k imaginaci. Světlo také stojí na rozcestí mezi tím, co reálně vidíme a co si myslíme, že vidíme. Světlo jako prostředek i jako téma je součástí vizuálního umění odjakživa. Umožňuje určitý druh nonverbální smyslové komunikace. Nevyžaduje žádnou předchozí znalost, tak jak tomu je v případě komunikace pomocí slov nebo jiného typu kódu. Přijetí světla v nějaké osobitě pojaté instalaci ale nemusí být pro každého snadno přijatelné. Na každého to působí jinak. Jsou lidé, kteří takový typ sdělení přijmou snadno a na jiné to zase působí agresivně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
