Svět se v Kolapsu propadl pod náporem slov

12. květen 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03626931.jpeg

Nejnovějším počinem strašnického souboru X10 je uvedení hry Kolaps zdejšího dramaturga Ondřeje Novotného. Premiéra se konala 6. května, její recenzi připravil Josef Rubeš.

Hra Kolaps je rozdělena na dvě části a epilog, který se vrací k dění na začátku příběhu. Děj nás nejprve zavádí do kanceláře pohřební služby, kterou založili tři přátelé. Byznys je proměnil v nelítostné a cynické podnikatele, pošramoceny jsou i jejich intimní vztahy. Novotný tuto část hry napsal v krátkých, útržkovitých rozhovorech proložených monology každé z postav. Dobře staví dialog, drží diváky v napětí, ukazuje svět, kde slova ani city nejsou míněny vážně. Trojici pohřebáků následně navštíví tajemná žena, o které se domnívají, že je další ze zákazníků. Jenže kdo s čím zachází, tím také schází, pohřební podnikatele tentokrát navštívila smrtka.

Druhá část Novotného hry je dlouhým katastrofickým monologem o zemi zničené, pravděpodobně, ekologickou katastrofou. Lidé jsou osamělí, svět zpustošený. Text hry se zásadně mění. Dosud zručné a nápadité dialogy se propadají do nesnesitelně blábolivé vize, kde se vrší všechno a nic. Novotný sice místy prokazuje schopnost básnivých obrazů a dobře pracuje s češtinou, která je směsicí archaismů, vulgarit i slov ryze současných – problém je obsah. Snaha vyřešit Vesmír v jednom hodinovém monologu se rychle mění v nicneříkající grafomanii. Po mnoha a mnoha slovech Kolaps dospěje do konce, jsme zpátky na začátku hry, pochopíme, že kancelář pohřebního ústavu explodovala, některé z postav přežily a probouzejí se z alkoholového deliria - dost možná to tedy celé byla jen opilecká vize.

Úvod s pohřebáky je nejlepší

03626932.jpeg

Režisérka Ewa Zembok a scénografka Ivana Kanhäserová nás uvádějí do temného sálu, kde se hraje blízko diváků. Zem je pokrytá kůrou, vpravo je smetiště, vidíme papírové krabice a naplněné igelitové pytle. Uprostřed je kovový stůl s lampičkou a pojízdné kancelářské křeslo. Trojice pohřebáků, Anna Císařovská, Václav Marhold a Pavel Neškudla, rozvíjí dialogy v prudkém tempu, nechybí ironie a energie. Žena má poměr s oběma muži, ti spolu zase vedou hru na velkého šéfa a poníženého podřízeného. Tento úvod je nejlepší částí inscenace, pak už se vše – především vinou Novotného textu – kazí. Následný dlouhý monolog je v představení rozdělený tak, že ho postupně říkají všichni herci.

Začíná zkušený Jakub Gottwald: na ztmavlou scénu přichází s lampičkou, kterou oslepuje diváky. Jsme po velkém výbuchu, zem se změnila v peklo. Postupně předává slovo dalším aktérům. Ti si během monologu nasazují masky vyrobené z moderních materiálů, třeba kabelů a láhví od Coca-Coly, Gottwald dlouze souloží s mrtvou Císařovskou, Marhold se válí na zemi v kůře. Režisérka buduje jednoduchými prostředky nápadité scénické vize, škoda, že jim chybí ironický odstup. Podány takto vážně působí dost nabubřele.

Ve Strašnicích to tentokrát nevyšlo, režisérka i herci dělají, co mohou, do hry mladého dramatika však měly výrazně zasáhnout nůžky. Snad bude další pokus poctivých a nekompromisních divadelníků v X10 povedenější.

autor: Josef Rubeš
Spustit audio