Svět literární imaginace, přírody i duchovního dědictví. Národní galerie Praha vydává publikaci o japonských dřevořezech
Malíř a grafik Emil Orlik, spisovatel Sigismund Bouška nebo japanofil Joe Hloucha patřili k vášnivým sběratelům japonských dřevořezů. Odkud a jak vzácné artefakty získávali a jak cenné sbírky za svůj život vybudovali? I o tom vypovídá výpravná publikace „Japonské dřevořezy a jejich sběratelé v českých zemích“ vydaná Národní galerií Praha.
Její autorka, japanoložka, historička umění a ředitelka Sbírky umění Asie a Afriky Národní galerie Praha Markéta Hánová v ní ve třech obsáhlých kapitolách seznamuje čtenáře se základními typy japonských dřevořezů, soustředí se na portréty jednotlivých sběratelů i strukturu jejich kolekcí. Motivaci ke vzniku knihy, která je výsledkem pětiletého výzkumu, popsala slovy: „Ve Sbírce umění Asie a Afriky Národní galerie Praha se nachází poměrně široká sbírka japonských dřevořezů. Zajímalo mě, jak se tato sbírka utvářela, jak k nám do Národní galerie přišla a jaká je její historie. V průběhu pěti let jsem shledala, že bude skvělé prozkoumat jednotlivé sběratele, kteří se o japonský dřevořez zajímali a díky nimž máme zajímavé tisky.“
Od černé a bílé po vzácné pigmenty a metalický prach
Vývoj od rané fáze dřevořezu, založené na černobílém kontrastu, po fáze vyšší a technologicky náročnější, sleduje první kapitola knihy. „Musíme si představit, že technika dřevořezu se odvíjí od toho, že jednotlivé barvy se tiskly soutiskem jednobarevných matric. Teprve postupně se k černé a bílé přidávaly jednotlivé odstíny a vrstvy, které vytvářely plastické a vysoce atraktivní obrazy. K jejich výrobě se často užívaly nejrůznější vzácné pigmenty včetně metalického prachu. Tak postupně vznikají pestrobarevné obrázky nišikie, doslova brokátové obrázky, tvořené soutiskem patnácti a více matric,“ vysvětlila Hánová.
Dřevořez jako médium pro přenos informací
Kniha pak sleduje komerční rozmach japonského dřevořezu, který úzce souvisí s rozvojem měšťanské kultury. „K rozvoji dřevořezu dochází ke konci 17. století, kdy kvete měšťanská kultura především v hlavních hospodářských centrech země, ať už se jedná o Edo, dnešní Tokio, nebo císařské město Kjóto a nedalekou Ósaku. Na základě poptávky po produkci divadel i zábavních čtvrtí tak vzniká dřevořez jako médium pro přenos obrazových informací,“ doplňuje autorka knihy.
Svět literární imaginace, přírody i duchovního dědictví
Výtvarně skvostně pojatá a reprodukcemi bohatě vybavená publikace pak demonstruje i neobyčejně širokou škálu námětů, zachycených médiem dřevořezu. Japonští umělci jím nezobrazovali jen tradiční kulturu měšťanské společnosti, obraz přírodní a městské krajiny, ale i svět duchovního dědictví. „Prostřednictvím dřevořezů se napříč prostorem i časem přenášela tradiční japonská duchovní učení, jako buddhismus a náboženství šintó. V období rané historie Japonska se jeho prostřednictvím například tiskly buddhistické nauky, tzv. sútry. V předmoderní době šlo ale především o zachycení života zábavních čtvrtí včetně domů rozkoše. Byly to velmi populární a oblíbené žánry hojně poptávané obecenstvem.“
Z Japonska na území Čech a Moravy
Navazující kapitoly pak čtenáře provádějí dějinami českého sběratelství od jeho počátků až po současnost. Do popředí přitom staví nejvýraznější osobnosti, které díky znalostem a stykům měly možnost do Japonska cestovat a poznat tamní dobový trh. „Mezi nejvýznamnější sběratele patří japanofil a literát Joe Hloucha, malíř a grafik Emil Orlik nebo spisovatel a páter Sigismund Bouška, kteří za svého života vytvořili cenné sbírky, které jsou dnes součástí řady tuzemských muzejních institucí,“ vysvětluje Hánová na vrub publikace, která prostřednictvím reprodukcí přibližuje desítky tisků z těchto sbírek – od nejzajímavějších a kvalitativně nejcennějších dřevořezů až po méně kvalitní tisky a přetisky. „Důvodem této dichotomie je snaha poukázat na určité limity dané nedostatečnou znalostí sběratelů, ale i soudobou tržní nabídkou a neméně důležitou složkou – jejich osobním vkusem i dobovým vnímáním japonské estetiky,“ uzavřela autorka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka