Svět knihy láká na severskou krimi i textaře Björk
Spisovatelé z Dánska, Finska, Norska, Švédska a Islandu i dalších zemí se představí na 22. ročníku mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha. Koná se ve dnech 12. – 15. 5.
Hlavní hosté letos přijedou ze severských zemí. Mezi nejočekávanější patří finská spisovatelka a animátorka Katja Kettu nebo norský spisovatel knih převážně pro děti a mládež Jostein Gaarder. „Je to vynikající spisovatel, jeho knihy mám velice ráda, především jeho Sofiin svět. Do Prahy ale přijíždí také Sjón, který píše nejen romány, ale také písňové texty pro známou zpěvačku Björk. Aktuálně mu vychází knížka Múza z lodi Argó,“ upozorňuje ředitelka festivalu Dana Kalinová.
Svět knihy 2016 v číslech
Počet vystavovatelů: 407
Počet stánků: 193
Plocha: 3 218 m2
Počet vystavujících zemí a regionů: 27
Česká republika, Čína, Dánsko, Egypt, Finsko, Francie, Indonésie, Island, Itálie, Izrael, Kanada, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Spojené státy americké, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tchaj-wan, Ukrajina, Velká Británie
V roce 1997 bylo prvním čestným hostem Finsko. Veletrh byl teprve v plenkách a tak nadšeně přivítal prezentaci s Mumínky a Santa Clausem. Finsko se spolu s dalšími čtyřmi severskými zeměmi vrací po 21 letech s bohatým programem. Budou mít stánek ve střední hale Průmyslového paláce na Výstavišti, který ponese název #ReadNordic. Na formě stánku spolupracovali na ní studenti Fakulty architektury ČVUT, vysvětluje ředitelka Dana Kalinová: „Studenti se toho ujali velmi kreativně. Museli jsme uvažovat i praktičtěji s ohledem na veletržní zkušenosti. Je řešený s ohledem na ekologii – stánek odráží hluboký vztah severských národů k přírodě.“
Mozaika živě ze Světa knihy! V pátek 13. po 16. hodině uslyšíte o vítězi soutěže Audiokniha roku i výhercích Prix Bohemia Radio Autor – soutěže o původní rozhlasovou hru a původní rozhlasovou hru pro děti. Našimi hosty budou básník, písničkář a předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček a islandská stavební inženýrka Yrsa Sigurðardóttir, která ve volném čase píše detektivní romány. Přijďte v pátek za Mozaikou na Svět knihy, stánek Českého rozhlasu najdete v levém křídle pražského Průmyslového paláce.
Mezi dvěma stovkami knižních stánků se rozdají ceny a proběhne debata emigrantů
Zahraniční hosté ale nepřijedou jen ze severských zemí. Dorazí i řada autorů Ameriky, Německa, Polska nebo Sýrie. Spisovatelka Iman Humaidan z Libanonu, která nedávno přišla do Francie, a Syřanka Rasha Abbas, která žije v Německu, se zúčastní debaty na téma „Litaratura na útěku“.
Ve čtyřdenním programu může návštěvník sledovat i tematické linie, jako je fenomén krimi, fantasy a sci-fi nebo město jako literární kulisa. Na veletrhu se taky předá řada cen. Jako už tradičně se tu bude vyhlašovat Cena Jiřího Ortena nebo Audiokniha roku. Předána bude také Cena Jiřího Theinera, která se od roku 1995 přestala udělovat. Obnovena byla v roce 2011. V letošním roce se sešlo celkem 24 nominací zajímavých osobností či institucí a nominovaní mají domicil napříč všemi kontinenty, od Japonska až po USA. Odborná komise vybrala jako laureátku paní Markétu Goetz-Stankiewicz z Kanady.
Čtěte také: Expozice Českého rozhlasu na veletrhu Svět knihy 2016 bude ve stylu krimi
Spisovatelka Sára Vybíralová získala Cenu Jiřího Ortena za „deset pokusů o katastrofu“ ve své prvotině, kterou pod názvem Spoušť vydalo brněnské nakladatelství Host.
Ocenění pro prozaiky a básníky do třiceti let převzala na veletrhu Svět knihy Praha. „Sára Vybíralová přichází se stylisticky vytříbenými povídkami, které naplňují představu sebevědomého debutu, určeného současníkům,“ čteme v nakladatelské anonci. A co především ocenila porota? Mimo jiné „suverénní a originální vypravěčský typ, který překračuje hranice současné české prózy“.
Sára Vybíralová (nar. 1986) vystudovala francouzštinu a historii na Filozofické fakultě UK, kde je v současnosti doktorandkou. Cesta, kterou si vybrala pro svoji literární tvorbu, není nejsnazší, ale má dávku přesvědčivé logiky: „Vycházela jsem z toho, co znám nejlíp, a to je můj vlastní vnitřní svět. Bylo by hezké, kdybych mohla říct, že jde o nějaké mapování psýché současných lidí, ale myslím si, že takové ambice bych ráda bývala měla, ale neměla jsem. Protože vím, že nic takového bych nedokázala.“ Lehkost a obratnost v kompozici, schopnost vžít se do ich nebo er formy vyprávění a rozvinout příběh z pozice ženské nebo mužské, to vše Sára Vybíralová ve své prvotině nezapře, podobně jako citlivé užívání jazyka, který ovšem autorka vnímá jako prostor k empatii než formálnímu řádu a pořádku: „forma je pro mne důležitá, ale není to hlavní,“ komentuje úspěšná debutantka svůj tvůrčí přístup. „Tím nechci říct, že to takto v mé knize je, ale teoreticky a v literatuře, kterou ráda čtu, myslím, že forma by měla být nějakým způsobem dokonalá proto, aby obsah mohl vyniknout.“
Čtěte také: Liberatura se Sárou Vybíralovou: Vydat knihu je morální otázka
Kam dál? Z Dánska, Finska, Islandu, Norska a Švédska přijede na festival skoro dvacítka spisovatelů. Přečtěte a poslechněte si rozhovory s některými z nich:> Finská spisovatelka Johanna Sinisalo> Finská spisovatelka Katja Kettu> Švédská spisovatelka Lotta Lundbergová
Finská autorka románů o sexuálním zneužívání a vymírání včelstev
Johanna Sinisalo vystudovala literární vědu (se specializací na drama), na univerzitě v Tampere. Řadu let pracovala v marketingu, poté se začala věnovat výhradně psaní. Dlouho byla považována především za jednu z předních představitelek finské fantastické a vědecko-fantastické literatury, a to především povídek, za které byla i několikrát oceněna. Před několika lety u nás v překladu Violy Parente-Čapkové vyšel autorčin román Ne před slunce západem. Zařadit toto dílo žánrové je složité, autorka sama ho nazývá „spekulativní sociofantazií“, český podtitul zní „fantaskní román“.
Základní dějovou linku tvoří příběh reklamního fotografa Mikaela, který se ujme opuštěného a nemocného trollího mláděte, stará se o ně, přičemž jejich vztah se vyvíjí, proměňuje. Troll nabírá sílu, Mikael se na něm do jisté míry stává závislý a odmítá jej, už uzdraveného, vrátit do živé přírody. Souběžné se seznamujeme v příběhu s filipínskou ženou Palomitou provdanou nebo spíš prodanou do Finska, kterou její finský manžel sexuálně zneužívá a brání jí v kontaktu s okolním světem. Při čtení tak vyvstávají otázky – můžeme, máme práv někoho vlastnit? Můžeme někoho věznit a kdy se stáváme vězniteli? Můžeme na druhého zahlížet, protože ho nechápeme? V jakém se vůbec pohybujeme prostředí?
Jak byste chtěla, abychom my čtenáři opravdu knihu četli? Jako moralitu, ekologický příběh, pohádku, psychologický román?
Myslím, že v základu je to příběh o „jinakosti“. Když mluvíme o ekologii, řekla bych, že jednou z hlavních příčin oné jinakosti v této oblasti je fakt, že řada lidí má tendenci si myslet, že příroda je něco jiného, než jsme my. Že nejsme její součástí, jsme nějak mimo, nad ní, že příroda – prostor, který nás obklopuje – je zábavní park, kam můžeme kdykoli přijít s vidinou nezávaznosti, osvěžení. Ano, jsou tu navíc různé suroviny – dřevo, nerosty, voda — vše můžeme využít, použít. To je sice pravda, ale pořád jakoby nechápeme, že my jsme součástí ekosystému a že když si něco bereme, měli bychom něco zase dát. Což neděláme. A tato kniha je vlastně studií oné jinakosti i na jiné úrovni. O jinakosti mezi lidmi jak posuzujeme ty, kteří „nejsou jako my“ – kteří vyznávají jiné náboženství, jak se chováme k těm, kteří mají jiné sexuální postoje (například fotograf Mikael je homosexuál), kteří mají jiné finanční nároky na život – seznam oněch „jinakostí“ je nekonečný.
Je pak takový „jiný“ člověk vězněm nebo naopak může být i věznitelem? Nebo-li xenofobie, vztahy mezi lidmi, vztah lidí k prostoru, kde žijí? Jsou to Vaše základní témata, o kterých píšete?
Myslím, že mám několik základních témat – určitě je to téma jinakosti, další je mocenská struktura – jak lidé používají svou sílu na mikro a makroúrovních na svých pracovištích, v politice. Ano, někdy jou moje knihy i politicky ostré, jak vypadá použití síly v domácím prostředí, samozřejmě i ve vztahu k přírodě – mám dojem, že někdy si musíme přiznat, že je něco silnějšího než my. Rovnost to je pro mě důležité.
Co se týká struktury díla – je úsekovité, využíváte citáty, novinové výstřižky, internetové odkazy.
To je velmi efektivní cesta, jak se dostat ke čtenáři. Protože já jako „vědoucí“ – autor, nabízím různé kusy, části – dokumenty, zprávy, názory, myšlenky, ale předkládám právě jen ty části a čtenář si je musí složit v celek. Takže já ho de facto vyzývám, aby se podílel na výstavbě určitého světa – a tak se může cítit daleko blíž, protože je součástí onoho tvoření.Johanna Sinisalo říká, že si ostatně ráda pohrává, že ji baví sběr materiálu, vymýšlení, jak s ním i s postavami bude zacházet, co všechno bude „reálné“ a co smyšlené a podobně. Tematicky při svém psaní využívá i těch „nejfinštějšich“ historických momentů či postav a zasazuje je do nového rámce. Děje se tak například s postavou bájného věštce Väinömäinena z finského eposu Kalevala.
Jednou z nedávno vydaných knih Johanny Sinisalo je román Krev andělů (Enkelten verta), což je zjednodušeně řečeno příběh z blízké budoucnosti, v níž v důsledku hromadného vymírání včel nacházíme zpustošenou zemi.
Vymírání včel je aktuální, celosvětový problém, už někdy v roce 2000 v Americe mluvili o kolapsu kolonií. Včely hromadně umíraly a nevědělo se proč. Byla řada teorií – zvažovala se například souvislost se znečištěním vzduchu – a pak se prokázala souvislost s pesticidy, dnes mluvíme o chemickém armagedonu. Jestliže včely vymřou, pro lidstvo to znamená konec, protože to, co včely produkují a oč se starají, je pro nás životně důležité. Když včely vymřou, přestanou dozrávat plodiny, nastane potravinový kolaps atd. A je hrozné, že třeba politici na úrovni států se nedokážou dohodnout, jak tu blížící se katastrofu zastavit. A jsme znovu u té struktury moci. A peněz. Krev andělů je také knihou o smrti jako takové. Děti dneska z různých her a seriálů smrt „vidí“, ale neumějí ji prožit, nevědí, co to je. Možná generace našich prarodičů, ale teď se smrt schovává. Ani lékaři mnohdy neumějí slovo smrt vyslovit, opisují je. Je to tedy také kniha o smrti i nesmrtelnosti.
Laponská válka? Pro mnohé Finy ještě donedávna tabu
Mezi očekávané spisovatele letošního mezinárodního veletrhu Svět knihy v Praze patří finská spisovatelka Katja Kettu. Hudební fanoušci ji mohou znát z několika koncertů, protože, jak sama říká „pro potěšení“ účinkuje v rockové kapele, filmoví příznivci možná shlédli film Porodní bába, natočená na základě autorčina stejnojmenného románu, který v překladu Jitky Hanušové vyšel i česky. Katja Kettu vystudovala režii animovaných filmů na Akademii umění v Turku a finskou literaturu na univerzitě v Tampere. Po pobytu v Tallinu a Londýně zakotvila v Helsinkách, kde scenáristiku, natáčí videoklipy a píše knihy. Za Porodní bábu (což je její třetí román) získala nejvýznamnější finské literární ocenění, Runebergovu cenu.
Příběh zasadila Katja Kettu do rodného Laponska, sama pochází se severofinského města Rovaniemi. Ústředním motivem knihy je milostný vztah finské porodní báby, nemanželské dcery ze šamanské rodiny, kterou nazývají Šikmooká, s nacistickým důstojníkem Johannesem za doby laponské války. Z čeho jste čerpala?
Porodní bába je historický román založený na skutečných příbězích, dělala jsem si řadu průzkumů, rešerší o druhé světové válce, o zajateckých táborech na území Finska, mluvila jsem se ženami, které udržovaly poměr s německými vojáky, protože v základu je to milostný příběh mezi finskou ženou a německým důstojníkem. Studovala jsem materiály z Národního archivu.
Příběh se odehrává částečně na severu Finska, částečně na severu Norska. Je to velmi izolované místo, kde je půl roku pořád světlo a půl roku pořád tma. Pečenga je část starého Finska, území, které jsme museli postoupit Rusku, teď je to součást Ruska, Titowka je zajatecký tábor a jak říká v knize Johanes – je to „zakázané vojenské území“ v Rusku, kde ovšem probíhaly archeologické průzkumy, které odhalily, že tam bylo zabito 6 000 lidí. Samozřejmě k dění v táboře není žádná dostupná literatura, žádné záznamy, takže to, co popisuju v knize, se nemuselo stát přímo tam, ale stávalo se to na jiných místech během války, a to pravda je.
Čtěte také: Porodní bába: finský magický realismus v příběhu lásky a války
Šikmooká se do Johanese zamiluje natolik, že opustí vše dosavadní a následuje ho do zajateckého tábora Titovka, kam byl převelen. V lágru, kde Němci s přispěním Finů drží v zajetí především vojáky Rudé armády, pracuje jako zdravotní sestra. Žena, která dřív stála u zrodu nových životů, se najednou stává andělem smrti, protože je svědkyní i vykonavatelkou potratů vězenkyň, znásilňovaných v budově tzv.Kravína, kde se provádějí i medicínské pokusy atd. Johaness sám má trauma z minulosti, zvláště z místa zvaného Babí Jar, kde Němci masově vraždili Židy. Musejí to být silné postavy, aby přežily?
Šikmooká je divoká, přirozená součást svého prostředí, velmi silná, Johanes je mladší, vychován v nacistickém Německu, takže je součástí ideologie, v tom jsou rozdílní, ale mají i něco společného – oba jsou svým způsobem outsideři, donuceni žít ve válce, v takovém prostředí a takovým způsobem, který by si asi dobrovolně nevybrali, oba jsou uvnitř jaksi „rozbití“ a domnívají se, že dokážou válku jen pozorovat, distancovat se od ní – Johane ji dokumentuje, fotografuje a Šikmooká – prostě nějak žije. Ale moje otázka zní, jestli ten odstup je vůbec možný a jestli v takové situaci nemusíte převzít zodpovědnost za své činy? Myslím, že provokovat jsem nechtěla, naopak snažila jsem se být upřímná, ukazuji lásku- vášnivou a pošetilou v nemožném čase.
A dalším tématem je také ženská sexualita – šikmookou nikdy nikdo nemiloval, nikdo se jí nedotkl (jakkoli ona sama toho ví o lidských tělech a ženách hodně, vždyť stojí u zrození i smrti), je svým způsobem zvláštně nevinná – také v momentě, kdy poprvé uvidí Johanese, se v duchu modlí a řekne – bože, když mi toho dáš, už nikdy nebudu chtít nic víc.
Je ve Finsku téma, které zpracováváte, řekněme „přijatelné“ a přijímané?
Když jsem byla mladší, bylo to něco zakázaného, laponská válka byla tabu. A přitom její známky vidíte pořád. Například v Laponsku nejsou žádné staré stavby, protože Němci všechno vypálili. Německá armáda byla v Laponsku už od útoku roku 1941 na Sovětský svaz, který i pro Finsko byl nepřítelem. Jenže pak se situace obrátila, byl podepsán mír a z Němců se stali nepřátelé. Když opouštěli zemi, na Hitlerův rozkaz všechno za sebou ničili…
A o ženách, které udržovaly styky s Němci, o těch se nemluvilo, je to spíš taková šeptanda, a přitom tady bylo 200 000 německých vojáků, ne na frontě, ale přímo ve vesnicích, a přirozeně mnoho lidí se s nimi přátelilo – měli peníze, jídlo… a v takové situaci je to skoro normální, že vznikaly i milostné románky, ne-li vztahy, akorát že ženy byly po válce v podstatě stigmatizovány. Když jsem shromažďovala podklady pro svůj román, bylo často velmi obtížné přesvědčit ženy, aby mi něco o té době řekly. Jejich vztah k Němcům je největší tabu. Možná se ale něco změnilo po vydání mé knihy, ozývá se řada dětí vzniklých z takových svazků, dostala jsem řadu dopisů, začíná se o tom mluvit. Myslím, že je důležité, abychom o naší historii mluvili otevřeně.
Asi se v každé zemi najde něco, o čem mluvit nechceme, máme pocit, že na to možná není správný čas, ale domnívám se, že teď žijeme v takové Evropě, ve které snad jsme schopni mluvit o minulosti bez pocitu nenávisti, ukřivděnosti, a já jsem chtěla mluvit o válce právě z pohledu žen, dětí, vězňů, těch, kteří jsou většinou tiší nebo umlčovaní.
Šikmooké, jak říkají porodní bábě, je zobrazena jako bytost pudová, živelná, až zvířecí…
Ano, chtěla jsem vykreslit takovou specifickou ženu – divokou, silně vnímající vůně a pachy, doteky, chtěla jsem popsat velmi expresivně její pocity. Navíc takhle prostřednictvím této postavy možná vycítíme něco velmi finského, souvisejícího s přírodou, okolím. Vzhledem k tomu, že ve Finsku jsou hrozné zimy, tak všechno musíte udělat v létě – všechno vidět, vnímat, uložit si to do sebe, protože z toho budete v zimě žít. V zimě je ticho, neděje se nic. V létě prostě chcete žít, cítit, milovat. Jsme v roce 1944 – hororové léto, protože Finové se báli, jak to všechno skončí, emoce byly zjitřené, proto i určitá „pudovost, živelnost, animálnost“ postavy Šikmooké sem, myslím, dobře zapadá.
Příběh jste zasadila do Laponska, ale žijete kde?
Momentálně žiju v Helsinkách, na krásném místě. Někdy se mi po Laponsku stýská, po mém rodném městě, ale možná bylo důležité, opustit to místo, právě proto, abych o něm mohla psát. V Helsinkách pracuju, píšu a taky hraju v kapele. Ale to je potěšení, ne profesionální zájem. Psaní je osamělá záležitost, takže když máme koncert s kapelou, je to jiného.
Severské země, čestného hosta veletrhu Svět knihy, přijela reprezentovat také Lotta Lundbergová, Švédka žijící v Německu.
Vystudovala politologii, píše sloupky do novin a vyučuje tvůrčí psaní. To je také její hlavní vášeň. Z množství jejích knihy vyšel v českém překladu zatím jen její poslední román s názvem Nultá hodina splétající příběhy tří ženských postav. Každá z nich žije v jiné době, výrazně se od sebe liší, a přesto je něco spojuje. Autorka se inspirovala příběhem švédsko-německé novinářky židovského původu Cordelie Edvardsonové, která přežila internaci v koncentračním táboře Osvětim.
Musíme mít odvahu, i tu občanskou a zkrátka se nebát jednatKdyž jsme se ve škole učili o druhé světové válce, vždycky se kladl důraz na její oběti. Tomu jsem se nějak podvědomě bránila, protože kdo chce být obětí? Myslím si, že tohle je velká chyba, což jsem si uvědomila, když jsem četla jeden román hovořící naopak o pachatelích toho zla. Tehdy jsem pochopila, jak snadné je stát se tím, kdo se toho zla dopouští. Pokud se tedy z války chceme něčemu naučit a chceme zabránit tomu, aby se to opakovalo, musíme pochopit, že nic není černobílé. Neustále se nacházíme na hraně možnosti stát se pachatelem.
Němci svou minulost neustále zpracovávají Pokládají věnce, vztyčují sochy, platí Evropské unii… Hraničí to až se sebemrskačstvím. Nic takového se ve Švédsku neděje, protože Švédsko se války neúčastnilo. Podle mě je vztah Němců k jejich minulosti skutečně obdivuhodný. A vidím i rozdíl mezi východním a západním Německem. Ve východním Německu se kameny neobracely, komunismus všechno schoval pod pokličku a veškerou vinu svaloval na fašismus. Takže jsem přesvědčená, že je minulost pořád do značné míry nezpracovaná.
V této knize jsem chtěla ukázat, že lidská zkušenost je klasická Stavím na mýtu o Persefoně, to jsou mýty staré tisíce let. Všechny postavy knihy se vypořádávají s oním prokletím být kreativní a být zároveň ženou. Velké téma, které rozvíjím, je i to, jak žít s vinou. Otázka je, jestli je vina tak nebezpečná. Ve Švédsku se jí bojíme. Podle mě vina bolí, ale není nebezpečná. Ten, kdo nedokáže říct, že včera udělal chybu, neumí se zítra zachovat lépe. A to je nezralost, která nám brání v růstu.
Švédsko je feministická země Je to jedna z nejrovnoprávnějších zemí na světě. Dokonce máme ministryni zahraničí, která proklamuje feministicky laděnou zahraniční politiku. Ve Švédsku zkrátka každý říká, že je feminista - od levice, po pravici - , protože pokud by řekli, že nejsou feministé, tak to není politicky korektní. Postupem času se ukázalo, že být feministkou znamená být ženou a věřit v rovnoprávnost. Je ale třeba dodat, že může být feministka levicová, anarchistická, socialistická, lesbická… Ženy jsou zkrátka stejně komplikované a různé jako muži.
Myslím, že moje práce se podobá práci herce Pokud necítím to, co postavy, pokud mě nerozesmutní něco smutného, nepocítím sexuální vzrušení, když píšu o sexu, hněv, když píšu o zlosti, pak to nepocítí ani čtenář. Říkávám, že být spisovatel je trochu jako být v baru - pochopitelně člověk neochutná každý koktejl na světě, ale jako spisovatel musí mít odvahu ochutnat trochu z každé lahve. A v těch lahvích je například vina, žárlivost, hněv a podobně.
Kdybych věděla, jak se rodí román, tak by ze mě byla milionářka Ale musím se přiznat, že to někdy vnímám tak, že nejsem pánem ve svém domě. Je tu něco, co žije svým vlastním životem. Chcete-li, můžete tomu říkat Freud, můžete tomu říkat Bůh, múza… Nevím, ale je to něco většího než já. Jedno ovšem vím a to je důležité - mám nějaký etický konflikt, který mě zajímá. V něm vidím možnosti rozvoje svých čtenářů i mě samotné. Jinak by to pro mě nebylo zajímavé a ani by mě to nebavilo. Jinak by byl výsledkem černobílý obraz s postavami, které se chovají jako loutky.
Jen bych ráda řekla, že ta postava se zachová tak, jak se zachová řada mužů. Udělal to třeba Strindberg, Thomas Mann nebo Kafka, ten taky neměl děti. Jenže ona je za to potrestaná, což oni nejsou. A k tomu, jak důležité je psaní pro mě - je to čistá vášeň. Má ale dvě strany, je to zároveň utrpení i nesmírná radost. Ovšem nemůžu-li psát, zkrátka se necítím dobře.
