Svět, kde jeden opouští druhého
Od chvíle, kdy člověk přestal (samozřejmě zdánlivě) být závislý na přírodě, je lidský rod zmítán mezi touhou panovat všemu dění na Zemi a snahou navrátit se zpět k původní harmonii. Po staletí si lidé vyprávějí příběhy, které ukazují, jak je příroda krutá, ale spravedlivá. Jak se řídí zákony, jež neznají lidskou faleš a proradnost. Undina, Ondina, Rusalka či malá mořská víla - stále se jedná o jednu a tutéž bytost. Archetyp nevinné dívky, jež svou lásku i život nezištně vkládá do rukou člověka a ten její důvěru zradí. Roku 1939 sáhl po této látce francouzský dramatik Jean Giraudoux a jeho legendu o rusalce, jejímž jediným proviněním byla bezmezná láska, můžete nyní vidět na scéně Východočeského divadla.
Pardubická Ondina má dva dominantní rysy. Důsledné propojení výtvarné a hudební stránky inscenace a Lucii Štěpánkovou jako Ondinu. Celou inscenaci vidím jako tři různé obrazy. Každý má jinou barvu a náladu. První obraz ukazuje klidný život na břehu jezera. Scéna je laděna do zelenobílé barvy, vodní hladinu naznačují světelné proměny horizontu. Druhý obraz zaplňují postavy oděné do bizardních kostýmů. Divákovi je předkládán groteskní obraz královského dvora. Lidé se obklopují vycpanými zvířaty a chovají se hůře než zvěř. V takovém prostředí se Ondinina živočišnost jeví jako přirozenost a upřímnost v protikladu k pokřivenosti a falši lidského světa. Ve třetí scéně vytvořil režisér spolu s herci dusnou atmosféru klidu před bouří. Napětí vrcholí ve scéně soudu nad Ondinou. Její představitelka je na jeviště přivezena pověšená za nohy a hlavou dolů jako ulovená ryba. Světský soud vynáší rozsudek smrti nad Ondinou, ale vyšší soudce, tedy příroda, usmrcuje rytíře a Ondině nechává na vše zapomenout.
Ondina Lucie Štěpánkové se podobá velké vodě. Živelné a bez zábran. Naivní, někdy se chce říct až prostoduchá, dívka je ve skutečnosti nezkrotným zvířátkem. Herečka předvádí nejen výsostnou hereckou, ale i taneční kreaci. Všechny její výpady směrem k rytíři Hansovi jsou naplněné velkou dávkou energie a živelnou zvědavostí. Nohy často ohýbá v kolenou, aby se naznačila rybí ploutev, prsty na nohou roztahuje od sebe, jakoby mezi nimi byly blány, a kontakt s ostatními uskutečňuje tak, jak se o sebe třou ryby. Některým divákům se tento projev může zdát příliš stylizovaný. Pravdou však zůstává, že režisér vedl Lucii Štěpánkovou k tomu, aby v Ondině zahrála oblouk klenoucí se od nezkrotné dívky, přes upřímnou a falešnou morálkou nezkaženou bytost až ke zralé ženě, která je ochotna obětovat vlastní život pro záchranu milující bytosti.
Na první pohled to vypadá, jakoby ostatní herci byli jen kamínky tvořícími mozaiku na pozadí Ondinina příběhu. Po bedlivém pozorování začne divák odhalovat, jak kompaktní celek inscenace tvoří. Jindra Janoušková s Petrem Dohnalem hrají smířený manželský pár, jenž žije v harmonii s okolní přírodou. Jejich herecký projev je tlumený a nenápadný. Na opačném pólu stojí Pavel Novotný a Zdeněk Rumpík coby dva hlavní představitelé královského dvora. Mír a klid tu střídá pompéznost. Herci musí své postavy přehrávat a propůjčovat jim velká gesta i dryáčnický výraz. Pravou protihráčkou je Ondině její sokyně v lásce, princezna Bertilda Petry Janečkové. Chladná vznešenost, předstíraná nedotknutelnost se dostává do konfrontace s živelností a upřímností, která pobuřuje dvorskou společnost. Rytíř Hans (Martin Mejzlík) se jeví být zmítán větrem okolního dění, aniž by on sám do něj nějak mohl zasáhnout. Herec však vede svého hrdinu po jakési cestě. Na jejím počátku stojí nafoukaný a sebestředný muž. Ondinina láska ho změní v očarovaného, zamilovaného blázna. U dvora se na scénu vrací ambiciózní muž, který musí s pocity trapnosti sledovat svou ženu, jak neustále porušuje dvorskou etiketu. Do cíle své cesty dochází jako unavený člověk na konci sil. Poznal sice největší z možných lásek, ale ta ho vyčerpala a nakonec jej i zabíjí.
Skvělý herecký výkon Lucie Štěpánkové netrčí z inscenace jako osamocená skála. Tvoří kompaktní celek s ostatními hereckými výkony, výpravou, hudbou i samotným textem, a nad tím vším se klene jasná režijní koncepce Mariána Pecka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
