Svět je plnej nevynesenejch kýblů. Dopisy a básně Ivana Martina Jirouse psané ve vězení

9. listopad 2016
03740577.jpeg

Před pěti lety, v noci z 9. na 10. listopadu 2011, zemřel v Praze na Smíchově Ivan Martin Jirous, básník, výtvarný teoretik, signatář Charty 77, vůdčí postava českého undergroundu a vězeň husákovského režimu v 70. a 80. letech. Jeho výraznou a v mnohém nezastupitelnou osobnost připomínáme koláží jeho básní a dopisů z vězení.

Připravil Pavel Šrut
Účinkují Ivan Martin Jirous, Miroslav Táborský a Miloš Doležal
Skladby Plastic People Of The Universe vybral Tomáš Pergl
Režie Vlado Rusko

Jirousovy dopisy, jsou rozčleněny do čtyř oddílů podle jednotlivých trestů: Zahrnují tedy roky: 1973 – 1974, 1976 – 1977, 1977 – 1979 a 1981 – 1985. Pochopitelně byly před odesláním kontrolovány komunistickou cenzurou a proto je autor-mukl často „zdrcával“ na vnější, technické a informační popisy. Přesto se mu čas od času podařilo skrze listy vynést na světlo zprávu o ukrutnosti místa, ve kterém dlí, přestože sebe nikdy neheroizuje a ani na manželku nechce klást další těžká břemena. Především z valdické "kartouzy" prosáknou zprávy typu "stačí jeden dva agresívní psychopati, aby to učinili pravým předpeklím" nebo „jsem obklopen tak strašlivou sedlinou lidství, že se o tom nedá ani vyprávět“.

Určitým korespondenčním vrcholem, jsou Magorovy dopisy z Valdic. Nikoli proto, že se jednalo o jedno z nejtěžších vězeňských zařízení socialistického pseudoráje, ale hlavně pro skutečnost, že Jirous byl ke svému nejdelšímu trestu odvlečen od rodiny. V té době byl otcem dvou malých děvčátek, Františky a Marty. Valdické listy /ale také básně z toho času/ jsou plné robustní něhy a otcovských starostí, a také milostné, manželské oddanosti a nepatetické věrnosti. Prohlásí-li básník v jedné větě, že svět možná jednou nebude vypadat tak jako dneska, „ale zatím je holt plnej nevynesenejch kýblů“, potvrzuje tím známý princip, že starost o svět vyvádí z izolace.

Spustit audio
autor: Pavel Šrut