Surrealistický, švankmajerovský svět

Chce se mi poznamenat, že v tomto případě nastala velevýznamná tma pod svícnem; nový výstavní program Pražského hradu je totiž veden snahou "vydělat si na sebe", což se pramálo rýmuje s výtvarným programem Evy a Jana Švankmajerových, jakkoli Jan prostřednictvím svých celovečerních filmů Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti a především Otesánek pronikl (s jistými rozpaky ze strany "většinového" publika) do obecného povědomí, tedy ne pouze k duším filmových fajnšmekrů, kteří jej už předtím znali a adorovali z desítek krátko- a středněmetrážních animovaných či případněji řečeno: experimentálních snímků.

A hleďme: do mého textu se již vkrádá nesrovnatelnost, typická právě pro surrealismus. Píši o filmech a přitom vás chci pozvat na výstavu, která je ve svém celku právě výrazem surrealistické "temnoty pod svícnem většinového vkusu". Výstavu, která může návštěvníky esteticky dezorientovat až znechutit, rozhodně však ne "příjemně pobavit", jako třeba ony plastové krávy rozeseté po letní Praze, jež jsou jen omylem interpretovány coby projev výtvarného umění. "Světlé zítřky" minulosti, stejně jako přesvětlenost současné demokracie jsou totiž pro pravověrné surrealisty rovnocennými výzvami k jasnozřivému hledání stínů, o kterých většina z nás nemá, popřípadě nechce mít ponětí. Surrealismus věru není uměním radosti a naděje, jakkoli se jeho dezinterpretovaným pojmem často ohání právě nezkušené mládí, nevědoucí ještě o "odvrácené straně rozkoše, libosti a slasti".

J.Švankmajer: Možnosti dialogu|foto: illumin.co.uk

To, co je pro Jana i Evu Švankmajerovi tradičním předmětem surrealistické analýzy, je kult Jídla a Sexu, přičemž obě témata mohou být zaměnitelná. Neboť v procesu krmení se nalezneme přítomnost pohnutek sexuálních a naopak. Výstava, nazvaná v tomto smyslu víceznačně JÍDLO, nemůže tedy postrádat ty nejprovokativnější ukázky a rekvizity ze Švankmajerových filmů, které se stávají významovými pointami k jeho volné tvorbě, jakož i k quasi-naivistickým obrazům Evy Švankmajerové. Nejde přitom o surrealistický "gesamtkunstwerk", jako spíše o výraz univerzálnosti surrealistického ohledávání, revize a destrukce obrazu skutečnosti, jež nám svět a doba předkládá k uvěření. Je lhostejné, je-li projevem tohoto ohledávání loutkové divadlo (jeho prostřednictvím kdysi Švankmajerovi objevili svůj výraz, styl a poetiku), film (jenž jim zajistil světovou proslulost) či formy ryze výtvarné: od informelního objektu, koláže, keramiky, přes závěsný obraz a mediumní kresby až k tomu nejpříznačnějšímu: surrealistické asambláži. Tím, jak velký důraz je zde kladen na metafyzickou, nadsmyslovou či - chceme-li - psychoanalytickou stránku tématu, tvorba dvojice prolamuje samotné hranice výtvarného umění. Ostatně: surrealismus byl odevždy projevem nazření na "stav celku", a to způsobem esteticky i eticky povýtce podvratným. Výstava tohoto typu na Pražský hrad samozřejmě patří, vzhledem k současným pragmatickým pořádkům je však navíc jevem pozitivně překvapivým.