Superskupina Shakti položila základy moderní world music před 40 lety. Připomeňte si album Natural Elements

Byť na březnovém koncertě v Praze představí program se svou současnou kapelou The 4th Dimension, v prvním díle pořadu Worldbeat, který věnujeme, jak název napovídá, především klasickým etno-jazzovým, crossoverovým a fusion nahrávkám, se sluší připomenout jiný jeho projekt. Kvarteto Shakti.

Ani John McLaughlin neunikl v šedesátých letech docela módnímu zájmu o indickou kulturu a životní filozofii. Praktikoval jógu a meditoval. Na sklonku šedesátých let se setkal se slavným duchovním učitelem Šrím Činmojem, do jehož péče se svěřil na pět let. Odtud už nebylo daleko ke studiu indické klasické hudby a teorie. Učil se hrát na tradiční jihoindický strunný nástroj vínu. V té době už mu bylo jasné, že jazz má s indickou hudbou mnoho společného. Důkaz mělo přinést Shakti.

McLaughlin kvarteto založil v roce 1973. Společně s trojicí indických muzikantů, tablistou Zakirem Hussainem, houslistou Lakshminarayanou Shankarem a hráčem na ghatam Vikkuem Vinayakramem, nejdříve koncertovali ve školách a kostelech. Když se McLaughlin v roce 1975 rozhodl na vrcholu slávy a za nevole svých agentů rozpustit Mahavishnu Orchestra, začalo Shakti vystupovat intenzivněji.

Čas ukázal, že tato podezřelá čtveřice, která produkovala hudbu, již manažeři nahrávacích společností zpočátku nedokázali zařadit ani vyčíslit ziskem, nakonec své místo na slunci obhájila. Natočila celkem tři studiová alba, která položila základ world music.

Inspirován dřívějšími zkušenostmi ze hry na vínu, zatoužil John McLaughlin záhy po založení skupiny po kytaře, jejíž zvuk by tento tradiční indický strunný nástroj připomínal. Přání otcem myšlenky – zrodila se shakti kytara. S konstrukcí McLaughlinovi pomohli konzultant Gibsonu Abraham Wechter a mistr sarodu Ali Akbar Khan.

Kytara měla speciálně upravený hmatník, který umožňoval pro Indii typický ohebný zvuk melodických linek. Byla třináctistrunná, pod šesticí standardních strun konstruktéři natáhli diagonálně přes rezonanční desku dalších sedm, na které McLaughlin hrál podobně jako na harfu. Shakti kytara, která jinak vypadala docela v souladu se západní tradicí, tak vydávala senzační indické zvuky.

Síla a magie skupiny Shakti spočívala v jednotě, dokonalém propojení a souznění jednotlivých hráčů. Klíčem k tomu byla nejspíš, jak potvrzují slova severoindického perkusionisty Zakira Hussaina, McLaughlinova více než pokročilá znalost indické hudby, konkrétně pak tradičního indického rytmického systému zvaného konokol.

Ten spočívá v artikulaci a počítání rytmu a rytmických variací pomocí slabik. McLaughlin jej prý dosud doporučuje všem svým studentům a je přesvědčen, že kdo se konokol naučí, je schopen pochopit rytmus typický pro hudbu jakékoliv země na světě. Zpívání rytmu pomocí slabik podle něj nejen zjednodušovalo komunikaci mezi jednotlivými hráči, ale bylo také zdrojem inspirace a vodítkem při instrumentaci a skládání melodických linek.

„Bylo to zvláštní, jak pohodově se mi s Johnem koncertovalo. John pro mě nebyl jen jazzový nebo rockový muzikant, nýbrž hudebník s maximální schopností adaptace na jakoukoliv hudbu světa. Nikdy jsme vyloženě nezkoušeli, prostě jsme jen přišli na pódium a hráli,“ vzpomínal Zakir Hussein na sklonku devadesátých let už coby člen obnovené formace Remember Shakti.

„Musím říct, že jsem se mnohem víc musel soustředit na hru svého kolegy perkusionisty Vikkua. Pocházel totiž z jihoindické oblasti, která měla velmi disciplinovanou a striktní rytmickou tradici a do té doby bubeníci z jihu a severu nepřišli do styku.“

V pořadu Worldbeat si pustíme skladby z třetí desky skupiny Shakti nazvané Natural Elements, od jejíhož vydání letos uplyne 40 let.

Čtěte také: Jarní Prahu oslní první jazzová liga