Sudabeh Mohafez vytahuje z popela stará traumata
Jméno Sudabeh Mohafez zní dost exoticky. Tahle spisovatelka se totiž narodila v Íránu. Už od mládí ale žije v Berlíně, takže náměty jejích knih zas tak exotické nejsou. Ta poslední třeba popisuje, co všechno může v člověku vybublat na povrch, když zázrakem přežije požár.
Zařadit nový román íránsko-německé autorky Sudabeh Mohafez k nějakému konkrétnímu žánru není vůbec snadné. Hoří je něco jako dokonalá psychologická studie s prvky detektivky i romantického příběhu. A dohromady to funguje skvěle. Především proto, že autorka vytvořila do detailu propracovaný příběh, který čtenáři odkrývá pozvolna a vynalézavě.
Všechno to začne výbuchem. Úspěšnou hudební producentku Mané uprostřed noci probere obrovská rána. To její sousedka polila dřevěnou stěnu benzínem a škrtla sirkou. Celý dům rázem zachvátí oheň, který ho během několika hodin téměř srovná se zemí. Během těch několika hodin se život Mané úplně změní. V její hlavě se usídlí Pia a Lars, hlasy, které jí neodbytně připomínají minulost – zážitky, na něž se už roky snaží zapomenout.
Mohafez postupně objasňuje, co všechno má hrdinka za sebou, a tím drží čtenáře neustále ve střehu. A vůbec mu to neusnadňuje – prožitky z minulosti se volně mísí s žitou realitou hlavní postavy a obě linie se proplétají se vzrůstající intenzitou. Autorka si tak umně pohrává s rytmem celé knihy. Právě výborná práce s rytmizací se ostatně projevuje v samotném jejím vypravěčském stylu. Ich formu prokládá infinitivy, kterými vystihuje jakousi automatizaci některých reakcí, přímé řeči řadí volně do toku slov a často používá třeba dvojtečku. Knížka tak působí jako spontánní zápis myšlenek její hrdinky.
Díky tomu nám Mohafez dovoluje věrohodně nahlížet do mysli člověka, kterého bychom zvenčí zřejmě považovali za blázna. Posttraumatický šok, který Mané utrpěla, oživil její staré rány. Řeší je bezcílnými cestami na kole, nekonečnými návraty k ruině domu, chorobným vztahem se čtyřletou sousedkou či rozmluvami s neexistujícími bytostmi. Protože ale tohle všechno sledujeme jejíma očima, nepůsobí nakonec až tak bláznivě. Podivnost jejího chování se vyjevuje až skrze postavy, které ji obklopují.
Autorka otevřela téma, které není nijak neobvyklé. Psala vlastně o tom, co mnoho lidí v životě potkává – hluboko zasutá minulost najednou následkem dalšího traumatického zážitku nekontrolovatelně vyhřezne a důrazně se připomene. Sudabeh Mohafez ale dokázala i tohle trochu omleté téma uchopit tak, jako by tu ještě nikdy nebylo. Z její knihy Hoří opravdu zamrazí.
Sudabeh Mohafez: Hoří (Brennt)
[Překlad: Tereza Semotamová]. Brno: Větrné mlýny, 2013. 263 stran.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.