Stydí se Češi za Jaroslava Haška?
Přibližně stovka lidí se sešla v Lipnici nad Sázavou u příležitosti 80. výročí smrti (3. ledna 1923) spisovatele Jaroslava Haška. Vzpomínková událost odrážela současný vztah společnosti k jeho osobě: český národ jako kdyby Haškovi stále nedokázal odpustit alkoholismus, bigamii, vulgarismy, bezdomovectví, naprostou neúctu k autoritám, silný proticírkevní postoj a pochopitelně výrazně levicové smýšlení i konání. Tedy vesměs vše, co společnost není schopná přijímat - a odpouštět - ani dnes. Fakt, že šlo o zcela vyjímečnou osobnost české historie, stojí zcela stranou.
Hašek se za Rakouska-Uherska aktivně podílel na protirežimních aktivitách, takže tehdejší konformní majorita se od něj s obavami odvracela. Za první světové války přešel na stranu protivníka a pak se postupně postavil proti vojenské intervenci československých legií v bolševickém Rusku, takže mu hrozil trest smrti (za zběhnutí). Začal se politicky - silně levicově - angažovat, přestal uvažovat o návratu do vlasti a zpřetrhal svazky novým sňatkem. Po návratu do vlasti rudého komisaře od soudu pro bigamii zachránila pouze skutečnost, že tehdejší Československo sovětské zákony neuznávalo. Po dosažení samostatnosti, k níž paradoxně přispěl výraznou měrou, se po návratu z Ruska (vyslaný Kominternou k podpoře stávek na Kladně), ocitl opět v pozici obecně zavrhovaného člověka. Samostatná republika, za níž bojoval a za níž tolik trpěl, jej opět zavrhla a vykázala mu znovu místo mezi spodinou.
Ale právě tam vždy nejvíce čerpal při práci na svých brilantních humoreskách i stěžejním nedokončeném mistrovském díle. Vždy stál na straně nejchudších, nejprostších lidí, což je nejvíce patrné i na způsobu života, který vedl, a nalézal u nich přirozenost a skutečnou svobodu. Přičtěme pohrdání hromaděním majetku a vedením "spořádaného života", alkoholové excesy, které jej společně s vlastní katastrofální ekonomickou situací přivedly až k pokusu o sebevraždu a k pobytu v psychiatrické léčebně, ráznost jeho satiricko-parodických prací, díky nimž byl sice oblíben u čtenářů a diváků, méně však - pochopitelně - u postižených... Umělecky byl Hašek daleko před svými současníky - připomeňme i poukazování na skutečnost, že byl jedním z prvních světových dadaistů (a jen na okraj - kolik současníků čte české autory, kteří zemřeli před rokem 1923?). Na svět však Jaroslav Hašek hleděl s úsměvem, se zlem bojoval prostřednictvím humoru - a nešetřil nikoho. Platil za to pozicí vyděděnce, řadou citových otřesů, nepochopením, nedoceněním, veřejným ostouzením. Přitom stačí bližší průzkum (například) jeho osobní korespondence a každému musí být jasné, že pod maskou vyděděnce se skrývala nesmírně citlivá a oduševnělá bytost - a ještě podrobnější studium dokazuje, že oficiální hodnocení jeho rozporuplné osobnosti zasluhuje důkladnou revizi. Viz sweb.cz/radkopytlik
Předchozí režim v Haškovi viděl především silně antimilitaristicky, antiimperialisticky a protirakousky smýšlejícího levičáka, i když mu rovněž v mnohém nemohl přijít na jméno. Po roce 1989 sice dál vycházejí knihy a vysílají se filmy spojené s jeho dílem, ale tato země se stále jakoby stydí Haškovi poděkovat - a omluvit se mu. Skromnost vzpomínek na významné výročí a neochota státu o jeho památku pečovat je toho dokladem. Copak Čechům nestačí skutečnost, že Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války byly zařazeny mezi sto nejvýznamnějších knih dvacátého století?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
