Stupňování záporů

2. únor 2006

S kočkou Brontem se povětšině nějak dohodnu, a pokud ne, vztahy nám to nekalí, protože jsme mentálně vyspělí. Se synem Martinem, jehož hlava se ke mně už mírně sklání, je to těžší. Donedávna jsme ještě topili uhlím v kotli Dakon, v němž se ohřívala voda pro etážové topení.

Když my rodiče jsme nebyli doma, zatápěl syn. Většinou až v noci s baterkou, a než oheň vzplál, syn usnul. Ráno zima jako v morně, Martin pod dekou, husí kůže. "Tati, to je krize. Takhle už nikdo nežije - na dvoře popelit, tahat uhláky. Pořiďme si jednou pro vždycky kotel elektrický, ekologický." "Domek je kamenný, nepodsklepený, jak kotel uživíme?" namítl jsem. "Snadno. Místo zatápění budu v teple u počítače, čímž na zvýšené topné náklady bohatě vydělám. Na pohodlí si rád připlatím." Poslední věta mě zaujala, protože zatím mám zkušenost s úměrou jinou: Vzrůst pohodlí jednoho je přímo úměrný úbytku pohodlí druhého. Zní to marxisticky, ale platí to vždycky. "Chudák Bront," schválně jsem nahlas povzdechl, protože nakonec je bita příroda. Nad mou omezeností se syn rozčílil a v mžiku vysekl výklad takový, až jsem vskutku zapochyboval, mám-li všech pět pohromadě. "Ano, to je ten váš podle Bělohradského diskurs výmluvnosti," rozčílil jsem se také, "kdy pravdou může se stát pouze nejpřesvědčivější lež." "A když jste v koncích, uchylujete se k filosofii, protože realita současnosti vám uniká," triumfoval syn. Kolikrát už jsem takto prohrál? Není to dávno, co mě utloukal argumenty, že vysoká škola je pro děti hloupé, neboť chytrým stačí škola střední. Jindy jsem opíral argumenty o své životní zkušenosti. Odmítl je, řka, že mé zkušenosti mají nulovou objektivní hodnotu, neboť jsou absurdním příkladem individuálního životního smolařství. A nejlepší by bylo, kdybych se sám dokázal od nich distancovat. - No nezuřili byste?

A tak topíme elektricky. Tři týdny Martin úzkostlivě ve svetru hlídal kilowatty, k radosti mu stačilo i osmnáct stupňů. Asi třikrát na zálohu za elektřinu dokonce přispěl, vždyť ho živí automobilový segment. Pak začal chodit v tričku, teplotu vyreguloval na dvaadvacet. Pak přišlo vyúčtování, zděsili jsme se. On jenom na chvilku, než účet odmítl jako další absurdní příklad mého individuálního životního smolařství, od nějž se normální člověk distancuje. Já jsem si vzpomněl na profesora Šmilauera. Na jeho stupňování záporů. Syn smířlivě vztyčil se od počítače: "Tati, ty už jsi se někam vypracoval, máš postavení. Elektřina je pouhá taxativní položka, žádný luxus. Být na tvém místě, nevzrušoval bych se." Má pravdu? Přemýšlím, účet na stole.

Ze dne na den je člověk dole, postavení si vzal čert jak v politice. Jaképak vypracoval. Synu, jsme na tom stejně, podělíme se. A řeknu mu, že mám právo začínat znovu. A nejen teď, ale příště zas, i v šedesáti. A jestli začne mluvit o "absurdním příkladu mého..." láskyplně mu vmetu do tváře Šmilauera: ne, nikoliv, hovno. Konec filosofie.

Na Šmilauera nedošlo. Syn pokýval hlavou, oblékl si svetr a regulátor stáhl na osmnáct stupňů. Teď by kočka Bront sice mohl triumfovat, ale jsme mentálně vyspělí.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio