Střety s láskou, smrtí i stereotypem všedního života v povídkách posrpnového exulanta Stanislava Mareše

Jméno Stanislava Mareše, básníka, prozaika a překladatele, už pravděpodobně současnému čtenáři moc neřekne. Někdejší zástupce šéfredaktora Sešitů pro literaturu a diskusi emigroval po roce 1968 do Austrálie, kde působil jako vysokoškolský pedagog na univerzitách ve Wollongongu a Bathurstu. V Austrálii také v roce 2005 zemřel.

Stanislav Mareš debutoval sbírkou povídek Čas milosti v roce 1965 v edici Mladé cesty. Další kniha mu v Čechách vyšla až v roce 1996. Byla to sbírka básní Báje z Nového světa, která dvacet let před tím vyšla v exilovém nakladatelství '68 Publishers manželů Škvoreckých. Novela Všechen popel z růže, kterou plánovalo ještě v 60. letech vydat nakladatelství Mladá Fronta, pravděpodobně zůstala nedokončená.

Podle svědectví přátel byl Stanislav Mareš ve vztahu k literárním dílům velmi kritický a zejména k těm svým. Zda ukrývá nějaké další texty autorova literární pozůstalost, není v současnosti známo. Daleko větší prostor tak zaujímá Marešova práce překladatelská. V letech 1963 až 1965 byl krátce referentem v Dilii a byl obeznámen s nabídkami zahraničních nakladatelství. Díky tomu vznikla řada jeho překladů pro revue Světová literatura a zejména antologie angloamerických básníků Obeznámeni s nocí (1967), kterou připravil s Janem Zábranou.

Marešovy prózy mají výrazně intelektuální ráz a jsou neodlučitelně spojené s dobou svého vzniku. Stanislav Mareš vypráví o své generaci, o mladých lidech v labyrintu vztahů, milostných i kamarádských, o jejich konfrontacích se „skutečným“ světem. Pět z jeho textů uvádíme ve vltavské řadě Povídka.