Stráša

14. únor 2006

Byly časy, kdy jsme mívali i sedm koček. Ale časy se mění, a co bývalo, není. Poslední dobou jsme měli už jenom dvě kočky. Přesto kočka Stráša a kočka Bront obstaraly všechno, co obstarat měly, nic nám nechybělo. Onehdy dcera Anča ve výčtu toho, co se nestalo, a přitom mělo - například nevyvezli nám popelnici (protože ji nikdo z nás nevytáhl) -, hlásila na posledním místě, že Stráša se už týden neukázala. "Snad přijde," a přešli jsme k vysokému účtu za telefon, ačkoliv nikdo netelefonuje.

Ale nepřišla. A možná by ani nechyběla, protože Bront teď zastal všechno sám. Válel se na zahradním stole i ve stínu jabloně, práce neubylo ani nepřibylo. Avšak Stráša začala chybět jinak. Když Bront jako nalezené kotě přibyl, přepustila mu záhy pohodlný dvůr a přilehlou část zámeckého parku, a sama si zabrala rajon horší, odlehlejší. Denně musela přecházet přes rok od roku rušnější silnici, denně se dostavovala k jídlu z větší dálky, když už většinu snědl Bront. Na rozdíl od stále usměvavého a vehementního Bronta se lísala nešikovně a skromně, a když ji člověk dvakrát odstrčil, neuraženě odešla za svým. Ačkoliv většinu času byla kdesi dosti daleko v polích, přesto každého z nás, jak jsme v noci různě přicházeli, přišla přivítat. Často jsme na ni ani nepohlédli. Když bylo potřeba, bránila dům i ustrašeného Bronta před potulnými psy. I to zastala sama, pouze žádala, aby poblíž byla lidská noha, o niž by se v nejhorším mohla opřít. Ačkoliv byla hnědá a melírovaná, zdálky vypadala jako černá, a řidiči ji viděli asi jako smůlu. Netušil jsem, že mi zrovna Stráša začne chybět, vždyť jsme spolu pořádně ani nepromluvili.

Dokumentaristka Olga Sommerová v knize "O čem ženy nesní" zaznamenává čtrnáct životních příběhů žen, pro něž největším zlem byl jejich mužský partner, povětšině manžel, z něhož se vbrzku vyklubal sobec, příživník, opilec, slaboch, tyran a vůbec parazit. Člověk by si mohl říct, pár strašlivých chlapů se - stejně jako žen - najde vždycky. Jenže Olga Sommerová, aby získala důvěru vypovídajících žen, které se za svůj "nemožnej případ" stydí, vkládá do otázek uklidnění, že takoví jsou v podstatě všichni muži, nic si z toho nedělej. Průhledná lest vás jako muže nejprve štve. Mrzí vás, že na místě Olgy Sommerové není muž, který by postižené dokázal i říct: "Když říkáš, že tě týral kvůli tomu, že jsi vzdělanější, samostatnější, ba i fyzicky silnější, tak proč jsi ho nevyhodila ze dveří?" Jenže to by bylo po rozhovoru. Když přemůžete první rozčilení a čtete jako muži dál, začne vám docházet, že zatímco jednotlivé příběhy žen a jejich partnerů jsou více méně výjimečné, průpovídky Olgy Sommerové o mužích mají obecnou platnost. To, co jako muži pokládáme za ohleduplnost a ctnost, mohou ženy vnímat jako zbabělost a sobectví. V čem jsme rozhodní, to ženu ponižuje. Atd. A v každém z nás je kus tyránka a parazítka. A nejhorší je, když z nás žena už nemá ani tu nohu, o niž by se v nejhorším mohla opřít. Tu vám pak ta Stráša začne velice chybět - vždyť jste spolu ani pořádně nemluvili.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.