Století Ladislava Dvořáka. Poslechněte si povídky jednoho z představitelů „rozptýlené generace“

Když na počátku 50. let označil marxistický literární kritik Ladislav Štoll básnickou tvorbu Ladislava Dvořáka cejchem příslušnosti ke „shnilé větvi české poezie“, bylo o životě tohoto autora v ohradě komunistického režimu prakticky rozhodnuto. S výjimkou krátkého období v liberálnějších 60. letech nemohl Ladislav Dvořák, absolvent filozofie a bohemistiky na Filozofické fakultě UK, pracovat ve svém oboru ani publikovat svou literární tvorbu. Pádu režimu se bohužel nedožil. Zemřel předčasně v roce 1983.

Přestože dílo Ladislava Dvořáka není dnes mezi veřejností známo tak, jak by si zasloužilo, není pochyb, že patří k tomu podstatnému, co v druhé polovině 20. století v české literatuře vzniklo.

Čtěte také

Co si pamatuju. Vzpomínky překladatelky Věry Dvořákové

Překladatelka Věra Dvořáková, která se svým manželem sdílela dobré i zlé od 50. let, ve své knize Co si pamatuju připomíná vedle „slušné dávky bohémství“ Dvořákovu solidnost a „jakousi venkovanskou nepohnutelnost, až zarytost, která ho činila věrohodným.“ Tuto v dobrém slova smyslu nepohnutelnost a věrohodnost nacházíme jak v jeho životních postojích, tak i jeho literární tvorbě, ať už se jedná o poezii, povídky nebo tvorbu pro děti.

Hvězdy na dně šachty

Obyčejný večer u malířského mistra, který v malém domě na dvorku mezi vysokými činžáky maluje krajinky podle pohlednic. Povídka z autorovy druhé knihy próz Nelidský kůň (1966).

Jak hromady pobitých ptáků

V povídce ožívá atmosféra padesátých let. Prostřednictvím hlavní postavy příběhu, podivínského Doktora Dochtora, pronikáme do dění kolem zatuchlého antikvariátu, v němž se nejen vykupují a prodávají knihy, ale kde se zároveň ve sklepení, potají kuchají knihy nepohodlných, zavržených a zapovězených autorů. Povídka ze souboru próz Šavle meče, který poprvé vyšel v samizdatové Edici Petlice v roce 1979.

V sobotu odpoledne

Povídka z knihy próz Nelidský kůň (1966) má atmosféru pražského Starého města na přelomu 60. a 70. let 20. století – takovou Prahu už nenajdeme. Místa, o nichž je v textu řeč, jsou zaplavena turisty, pokud vůbec ještě existují.

Křik racků. Vlak, který nikdy neodjel

Dva příběhy, které spojuje síla mateřství. V prvním se matka snaží ochránit své dosud nenarozené dítě před potratem, ve druhém vytrvale čeká na lavičce u nádraží, až se jí syn vrátí z války. Povídka Křik racků vyšla poprvé v autorově druhé knize próz Nelidský kůň (1966). Vlak, který nikdy neodjel vyšel v červenci 1964 v časopisu Tvář.

Quirin Mazel, modlář. Domluva Ludvíkovi

Zpytování dvou chlapeckých duší. Jakub se chce „vyvléct“ ze zpěvu na nedělních bohoslužbách a Ludvík touží na vlastní kůži okusit utrpení světa. Dvě povídky, které autor z neznámých důvodů vyřadil ze své prozaické prvotiny Ledňáček neodlétá (1962) a poprvé vyšly až v rámci souborného vydání Dvořákova prozaického díla Jak hromady pobitých ptáků (1998).