Štěpán Kučera: Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli a voják Saavedra

Strážci vojáka odvedli do kruhové kobky, kam jen úzkým otvorem u stropu pronikal proužek světla. Do zdi byly vsazené kruhy, k nimž muži připoutali jeho řetězy, pod kruhy sláma na spaní.

Voják nejdřív plakal, potom se modlil a nad ránem vryl do zdi kobky pár špatných veršů:

Z hloubi duše, z hladu, z vedra
do zdi kobky naryji
prosbu Panně Marii.
Podpis – voják Saavedra

Když se pak otevřely dveře a do cely kdosi vstoupil, ležel voják na slámě, mžoural, poloslepý z času stráveného ve tmě, a přemýšlel, jestli se mu to nezdá.

„Vy jste Cervantes?“ zeptal se příchozí.

Z šera vystupoval jen jeho nos, který připomínal lilek.

„Nemusím vám nic říkat,“ odpověděl voják.

„To nemusíte,“ zakýval se lilek.

Voják trochu zdvihl hlavu, přemýšlel, jestli muž nemá pod kaftanem ukryté důtky nebo něco, a pak odpověděl: „Jsem voják Saavedra.“

Muž pokrčil rameny.

„Nemám nic proti tomu, abyste si říkal takhle. Mimochodem váš bratr povídal, že píšete básně.“

„Bratr kecá,“ odvětil voják. „Kde teď vlastně je?“

„Ve vězení Ramadána Paši. Daří se mu docela dobře. Jednu z těch vašich básní mi odříkal.“

Saavedra pronesl nějakou španělskou nadávku, které muž nerozuměl.

„Myslím, že není moc dobrá, ta báseň. Lejla Marien sem, Lejla Marien tam...“

Lejla Marien byla Panna Maria. Muž nemluvil arabsky, ale pirátskou směsí jazyků, italskými, španělskými i portugalskými slovy bez zřetelných pravidel gramatiky, doplněnými o turecké a arabské výrazy. Voják mu odpovídal španělsky.

„Tomu vy nemůžete rozumět,“ odsekl a prudce se posadil na slámě, aby zády zakryl ty veršíky, co vyryl nad ránem. „Kdo vlastně jste?“

„Sidi Hamet Ibn Enheli,“ trochu se uklonil muž.

Voják máchl svou zdravou rukou, jako by odháněl obtížný hmyz, a možná opravdu odháněl obtížný hmyz, v cele ho bylo plno.

„Jste pirát jako ti ostatní?“

„Jsem potulný derviš a cestopisec,“ řekl Sidi Hamet. „Můžu pro vás něco udělat?“

„Můžete mě dostat do Španělska?“

„To bohužel nemůžu. Ale můžu zařídit, aby vám dali něco k jídlu, a doktor se podívá na vaše rány.“

„Jste pokušitel. Ďábel. Démon pouště. Azazel.“

„Nebuďte patetický,“ usmál se derviš. „Na Azazela stejně nevěříte.“

„V tomhle městě je možné všechno.“

„To máte asi pravdu.“

„Proč byste mi pomáhal?“

„Protože pro vás mám práci.“

„Nemám zájem,“ ulehl voják zas na slámu.

„Chci, abyste přeložil do španělštiny moji knihu.“

Saavedra nedokázal úplně skrýt zájem.

„Vy taky píšete?“

Večer přinesli misku kuskusu politého šťávou z kuřete a doktor mu ošetřil rány, takže voják usoudil, že setkání s dervišem nebyl sen, i když úplně jistý si tím nebyl. A nad ránem přišel Sidi Hamet zase.

„Projel jsem na své velbloudici všechny země světa a byl jsem i na Měsíci,“ položil před Saavedru svůj cestopis.

Voják v proužku světla studoval písmo, které připomínalo chodbičky dřevokazných brouků.

„Čtete to opačným směrem,“ upozornil ho derviš.

„Víte, že neumím arabsky,“ Saavedra dotčeně odložil rukopis.

„Vím. Budu vám příběhy ze svých cest vyprávět touhle řečí, kterou s vámi teď rozmlouvám, a vy to budete zapisovat španělsky.“

Derviš z kaftanu vytáhl listy papíru, kalamář s červeným inkoustem a třtinové pero.

„Proč jste si vybral zrovna mě, když se vám nelíbí moje básně?“ zkusil Saaverda ještě vzdorovat.

„Většina našich vězňů neumí psát vůbec, a ti, co umí, píšou jenom dopisy domů s prosbou o peníze,“ řekl derviš. „Neměl jsem moc na výběr.“

A tak začal Sidi Hamet vyprávět a Saavedra psát. Alžírská lingua franca byla nepřesná, zrodila se jako nutnost při smlouvání o výkupné nebo aby se daly vést řeči v taverně, a těžko se v ní tlumočila literatura; takže Sidi Hamet často přecházel do arabštiny a Saavedra se v takových chvílích odpoutával od jeho vyprávění a psal si svůj vlastní příběh.

„V jedné alžírské vsi, jejíž jméno nedokážu vyslovit, natož podržet v paměti, žil jistý derviš. Bydlel na samém okraji, kde vesnice přechází v poušť,“ psal Saavedra. „Jmenoval se Sidi Hamet Ibn Enheli, nebo taky Cide Hamete Ben Engeli či Benengeli, a pocházel buď ze Španělska, anebo odsud z Alžíru, ale na tom v našem příběhu tolik nezáleží; stačí, když se při vypravování neodchýlíme ani o vlas od pravdy.

Sidi Hamet celé dny i noci četl knihy, řecké, perské, arabské i latinské, spisy hvězdopravců, kosmografů, přírodozpytců, básníků i Šeherezádina vyprávění, ovšem nejvyšší sloupec knih v jeho knihovně tvořila pojednání cestopisců. A protože málo spal a hodně četl v pouštním větru, vysychal mu mozek, až mu nakonec přeskočilo, a tak se rozhodl, že i on vyjede na cesty a objeví dosud neobjevené...“