Stendhalovská scénická fantazie ve Zlíně

18. srpen 2005

Jednu ze zřetelných repertoárových linií Městského divadla Zlín tvoří tituly domácího i cizího klasického odkazu, nastudované ovšem ve výrazně nekonvenčním jevištním výkladu, a přitom s ohledem na rozvoj herecké kreativity.

Patří sem například inscenace Ivana Baladi (Sofoklův Oidipus) a Vladimíra Kelbla (Schillerova Marie Stuartovna) nebo čerstvá premiéra Beaumarchaisovy Figarovy svatby, kde hostující režisér Zdeněk Dušek po předchozím Čechovově Višňovém sadu zvolil metodu improvizačních variací na klíčové situaci původní předlohy, využívající postupů commedie dell'arte. Zastánce razantnějšího přístupu k osvědčeným látkám je rovněž nedávno angažovaný režisér Pavel Šimák, spolupracující s dramaturgem Vladimírem Fekarem. Po mejercholdovsky rozpohybovaných Gogolových Hráčích a "léblovsky" extravagantních posunech Stroupežnického Našich furiantů se tato dvojice úspěšně prezentovala vlastní originální scénickou adaptací Stendhalova románu Červený a černý v překladu Otakara Levého.

Teprve posmrtně doceněný píšící diplomat z přechodu romantismu a realismu uváděl do francouzské literatury mladé plebejské hrdiny, kteří v ponapoleonské době na ctižádostivé pouti za společenským vzestupem přicházeli do konfliktů se svým předchozím okolím a v podstatě museli volit mezi pokryteckým přizpůsobením a sebedestrukční vzpourou. Tomu odpovídá i jednoduchá barevná symbolika "černé" měšťácké society a "červené" touhy po boji, vzruchu a plném vášnivém životě. Převést na jeviště více než čtyřsetstránkovou prózu bylo velmi nesnadným úkolem, ale zlínský tým (výtvarníci Tomáš Kelar a Kamila Polívková, skladatel minimalistické hudby Zdeněk Král, choreografka Kateřina Kelarová aj.) se jej zhostil se ctí: v ani ne dvouhodinovém nonstop večeru uplatnil řadu netradičních úhlů pohledu a osobitých nápadů, které by si zasloužily podrobnější rozbor. Zjednodušenou dějovou linku zčásti skutečného i autobiografického příběhu cílevědomé kariéry a nečekaného pádu venkovského dřevařského syna Juliána Sorela (Radovan Král), který přes místo soukromého učitele a provinční kněžský seminář pronikne do kruhů vysoké pařížské aristokracie a končí pod gilotinou, sice nečtenářům románu dvakrát nezpřehlednil, ale permanentí napětí mezi citovým prožitkem a vzápětí jeho bezmála brechtovskou racionální analýzou vystihl přesně.

Radovan Král jako Julián Sorel

Aniž by se uchylovali k exhibicionistickým účelnostem, podnikli Šimák s Fekarem riskantní, ale akceptovatelný pokus zbavit Stendhalův střízlivě věcný text očekávané dominance a učinili jej toliko jednou ze složek čtyřdílné fragmentální jevištní struktury - přesněji řečeno přetavili jeho nepopiratelné stylistické kvality do dalších komponent výsledné vizualizované montáže. Na rozměrné, oproštěné ploše točny, kde jsou mnozí aktéři povětšině neustále přítomni, umístili velkou mobilní síť, na níž se vedle videodotáček (využívajících dnešních velkoměstských reálií s reklamami a počítačovou grafikou), fotografií a obrazů promítají také citáty, titulky a rozličná klíčová slova. Představení má detailně propracovanou, byť až příliš ztemnělou světelnou partituru Lubomíra Kočendy se siluetami a stínohrou, stejně jako promyšlenou pohybovou stránku. Postavy, hovořící též v er-formě, bývají determinovány refrénovitě se vracejícími gesty i replikovými slogany, akčně se využívá znakovosti, paralelismů či simultaneity významotvorných mizanscén. V dráždivém, sympaticky provokativním nastudování románového digestu, působícím možná dojmem abstrahující odosobněnosti, dokáže komentující protagonista (v závěru bez proslulé obžalovací řeči) přesvědčivě uplatnit kontrast usměvavě dobrácké tváře a cynicky kalkulujícího nitra. Spolehlivě mu sekundují kupříkladu Romana Julianová (paní de Renal), Tereza Matasyo (Matylda de la Mole), Luděk Randár (Abbé Pirard) a v daných úzkých ironizujících mantinelech i další.

Městské divadlo Zlín opět prokázalo, že se regionální scéna s rozlehlým hledištěm nemusí intelektuálně aktualizujícího experimentování s klasikou bát.

autor: Vít Závodský
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová