Státní cena pro Věroslava Mertla

Dozajista se na zmíněném překvapení podepsala i skutečnost, že tento dvaasedmdesátiletý českobudějovický literát žije, píše a vystupuje spíše v ústraní, neohromuje nás bulvárními avantýrami a nedere se za pomoci ostrého jazyka a ještě ostřejších loktů do všech médií. Představuje totiž onen typ tvůrce, který si zvolil život v literatuře, "daleko od hlučícího davu", který se přiklání k určitému regionalistickému pojetí literárního díla a který má tudíž velice blízko ke kulturnímu tradicionalismu.

Celé autorovo dílo (jehož uměleckým vyvrcholením jsou zřejmě romány Rezavý déšť a Dům mezi větrem a řekou) se také důsledně opírá o humánní filozofii křesťanské víry, vždy rozpoznávající v lidských osudech ve stopách Jana Čepa povědomí o dvou domovech: o tom pomíjivém, pozlátkovém, mravně pošetilém a o tom nestárnoucím a nehynoucím, jejž jeho postavy mnohdy skrývají na dně duše či v hloubi srdce.

Pokud byl nyní sedmičlennou porotou oceněn spisovatel, jehož naturelu je zcela cizí postmoderní poetika a jehož psychologickým úvahám o člověku jsou vzdáleny strukturální experimenty, jsou přirozené i námitky, proč Státní cenu za literaturu neobdržel některý jiný tvůrce, ať už mediálně průraznější, anebo (nikoli neomylnými) literárními historiky uznávanější: například v Paříži donedávna žijící Jiří Kolář, náš domácí apokalyptik Vladimír Körner nebo kupříkladu Jiří Gruša, který také s Mertlem soupeřil ve "finálovém kole" a nakonec v hlasování poroty podlehl rozdílem tří hlasů. Nebo Zdeněk Rotrekl, jenž letos měl k triumfu velice, velice blízko.

Spokojme se konstatováním, že svého času byl Mertl paradoxně známější v Polsku než v českých zemích a že vavřínem byl v prvním roce nového tisíciletí ověnčen spisovatel z tzv. šedé zóny, čili nikoli z exilu či disentu. A proč také ne?