Stanislav Krupař: Karanténu nefotím, nezajímá mě. Moje fotky vzniknou jedině z blízkosti
Jeho srdce patří sibiřské republice Tuva, fotil ale i na Ukrajině nebo na Blízkém východě a dlouhodobě zaznamenává také ultrapravicovou scénu. S jeho fotografiemi a reportážemi se setkali čtenáři českých, ale i řady zahraničních periodik. O světě, na který se rád dívá skrz fotoaparát i bez něj, mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.
„Sibiř je můj druhý domov, táhne mě tam svoboda. Máme se vzájemně rádi, troufám si říct, že jí rozumím.“ Svobodou, pro někoho možná v kontextu politické situace v Rusku termínem nepochopitelným, míní fotograf Stanislav Krupař zejména možnost putovat celé dny nedotčenou krajinou.
Obzvlášť silné místo v jeho srdci si vydobyla republika Tuva. Do míst na jihu Sibiře, která přiléhají k Mongolsku a sousedí s pohořím Altaj, jezdí čtvrt století. Cítí se tam prý jako doma. „Dnes je to nejchudší region celého Ruska, zároveň je tam spousta toho, co jinde nenajdete. Vracím se tam, abych zjistil, jací jsme byli před stovkami let. Přitahuje mě tamní šamanismus, zamiloval jsem se do krajiny i lidí,“ řekl ve Vizitce.
O stavu šamanismu v Tuvě měl Krupař mluvit nedávno v Náprstkově muzeu v rámci výstavy Doma na Sibiři, která by měla trvat až do konce letošního roku. Přednáška z důvodů koronavirové pandemie odpadla, a tak se fotograf Krupař na toto téma rozhovořil alespoň ve Vizitce. Vysvětlil například, jak těžce se těm, kteří nálepku šaman v republice Tuva nosí, žije, a jak se šamanismus v tomto koutě světa institucionalizoval.
Snažit se nezapadnout v komfortní zóně
Kdyby byl letošní duben jako všechny ostatní, Stanislav Krupař by buď seděl doma a zpracovával zakázky, anebo chodil (a fotil) v Tuvě. Současná situace ho ale k fotografování neinspiruje, prázdnou Prahu foťákem nezachycuje. „Karanténu nefotím, nezajímá mě. Na fotce mě zajímá blízký vztah s člověkem. Na někoho se přilepit, povídat si s ním. Jsem zvědavý a chci vědět, jak se dokáže popasovat s tímto světem. Moje fotky vzniknou jedině z blízkosti,“ konstatuje.
Přestože po svých oblíbených místech chodí nejraději sám, rád vzpomíná i na zimní putování po zamrzlém jezeře Bajkal. Na lyžích, se stanem, sekerou, pilou, rozkládacími kamínky, trochou jídla a kytarou, na niž po večerech hrají jeho přátelé písně Bulata Okudžavy nebo kapely Kino. Dny na Bajkalu mají jasný řád – od brzkého vstávání a rýžové kaše k snídani přes pravidelné pětiminutové zastávky na cestě až po štípání dříví na noc a následné hlídky u kamen.
Na Bajkalu mu ale o samotné focení nejde. Ačkoliv s sebou fotoaparát nosí a natočil i několik videí, putování po Bajkalu vnímá spíš jako společnou cestu s partou přátel, na které se může stoprocentně spolehnout.
Čtěte také
Než se začal ve svých třiceti letech fotce věnovat naplno, prošel si řadou zaměstnání. Působil jak vychovatel v pasťáku, učitel ve zvláštní škole a také jako nádeník na zemědělských farmách v Anglii. „Já jsem od přírody strašpytel a ty práce mě posílily. Daly mi jistotu, že se uživím, i když to s fotkou nevyjde. Vždycky jsem se snažil nezapadnout do komfortu, protože vývoj je podmíněný právě tím, že se člověk dostává mimo komfortní zónu,“ komentoval Stanislav Krupař svůj profesní život.
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Stanislav Krupař mluví i o cestách na Ukrajinu, o tom, jak vypadá pochod po zamrzlém Bajkalu, na jaký fotoaparát fotí i o tom, co (možná) bude dělat, až se život na světě vrátí do normálu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
