Srpen 68 − pravý národní mýtus
Kdo intenzivně surfoval po sociálních sítích v době kolem 21. srpna, mohl být podobně jako já překvapen množstvím příspěvků k výročí vpádu "bratrských vojsk" do Československa v roce 1968.
Zájem o tu starou bolestnou historii by se ještě dal předpokládat u frustrované generace mých rodičů; nanejvýš pak u generace jejich dětí, tedy u generace mojí, která dějinnou nespravedlnost Srpna lehce a zcela přirozeně přejímala. Identifikace s tímto národním traumatem byla totiž jedním z mála způsobů, jak alespoň uvidět svobodné východisko z normalizační mlhy, jež po Srpnu tak rychle a snadno zapadlo a dusilo se v nás až do listopadu 1989. Emigrovat, nebo konečně přivést svobodu domů?
Obrovský zájem nejmladší generace o události roku 1968 a jejich souvislosti ale už tak samozřejmý a pochopitelný není, a tak jsou namístě dvě podstatné otázky. Čím to je? Čím ty nejmladší tak fascinuje? A není nakonec právě srpen 68 jediným národním mýtem, který skutečně funguje; totiž mýtem v dávném dobrém smyslu slova: tedy událostí, z níž se rozvíjí vyprávění, jež se předává z generace na generaci, vyprávění, jež spojuje, které vytváří společný patos (naladění) i étos (postoj mířící k činu) společnosti?
Byla by to krásná představa, leč pořád všude tolik pochybností. Kupříkladu všude existující vnitřní odpor vůči Rusku, rostoucí i z dnešního virtuálního boje falešných zpráv, který poskytuje mladým lidem internetové generace okamžitou a velmi sugestivní představu o tom, s kým a jak se bojuje. Pokud by však oním mýtem, který nás spojuje či může spojit, měla být pouze dějinná nedůvěra, až nenávist vůči Rusku (národy se možná udržují odporem k vnějšímu nepříteli, ale bez něho už nejsou nic), pak by to příliš pozitivní spojovník nebyl.
Jedním z vysvětlení, proč se mladší surfaři na netu k srpnu 1968 tak hlásí, může být i povzdechnutí, které v posledních letech slýchávám poměrně často: My jsme nic takového nezažili, i my chceme prožít nějaký "zlom dějin". Generace Svobodových a Husákových dětí si ten zlom prožila naplno v listopadu 1989. Revoluce pro nás byla topolovským "výbuchem času", kdy existovala stejně naladěná pospolitost, a šlo všechno, stačilo chtít. Dnes je takový prožitek náhoda, zázrak či zjevení, výjimka potvrzující pravidlo, o to silnější je zřejmě chybění něčeho společného a potřeba znovu je najít. A když to nejde jinak, třeba i v minulosti (srpen 68 je přece jenom o hodně bližší a energeticky silnější než mýtus o velkých Čechách za vlády "Otce vlasti", císaře Karla IV.).
Je tu ale ještě možnost jiného vysvětlení. Srpen 1968 je možná více než Mnichov chápán jako dějinná zrada, jako likvidace svobody ve chvíli jejího probuzení, jako spálení fénixe v okamžiku, kdy pomalu vstával z popela. Ale na rozdíl od Mnichova, který je symbolem ponížení a zbabělosti, je v srpnu 68 cítit jistý národní heroismus, vzedmutí národního ducha, který stál sám proti tankům. Heroismus, jenž musí mladým lidem dnes imponovat, zejména když se musí vyrovnávat s jistým bojácným opatrnictvím všelijak probírané národní povahy projevující se nejen v běžném životě či v umění, nýbrž především − protože nejviditelněji − v politice.
Jako kdyby v těch pohledech na dramatické obrázky ze srpna 68 sdílených masivně na sociálních sítích bylo skryto více než jen naštvanost na ruského medvěda, jisté nefalšované dojetí ze vzpomínání rodičů nebo otevřeně přiznávaná dějinná a generační "závist". Lze v tom pocítit i rodící se přesvědčení, že se do budoucna už nikdy nesmíme bát a že jsme v otevřenosti a svobodě schopni občas překvapit jednotlivě a společně i sami sebe.
Špatná čeština a anonymní hlasatelé. Vysílačka Vltava šířila v srpnu 1968 bludy
Tyto záznamy se neposlouchají lehce. Pamětníkům, ani těm, kteří dosud nic podobného neslyšeli a snad by si ani neuměli představit, že něco takového bylo kdy možné. Jde o nahrávky z doby, kdy se znásilňovaly dějiny.
Odvrácenou stranu srpnového národního mýtu − zradu, zbabělost, podvolení a podlost − jsme v minulosti už dost probrali, a tak je načase být chvíli bez skepse pozitivní. Na energii a étos 60. let se už dnes navazovat nedá, to byla už v roce 1989 slepá cesta, s morální estetikou srpna 68 je to zjevně jiné. Ta, jak se zdá z odrazu na sociálních sítích, může ještě nějakou dobu docela úspěšně inspirovat. Zárodky společného v rozdělené společnosti…
Psáno pro Hospodářské noviny
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.