Sranda přestává, a to bohužel často, humor nikdy… Dopisy V + W uslyšíte na Vltavě v lednu a únoru

10. leden 2019
Jiří Voskovec a Jan Werich

„Mít námět! Srandu, srandu, nikoliv zabolákované namyšlenosti. Nikdy se nechtěli lidi tolik smát, jako teď. Po celém světě. A člověk to má dělat, když ví, jak.“ Napsal Jan Werich v dopise Jiřímu Voskovcovi v únoru roku 1969.

Vysíláme ve Víkendové příloze 12. a  26. ledna, 9. a 23. února vždy v 8.30.

V roce 2007 Vltava odvysílala první díl cyklu dopisů V + W Sranda přestává, a to bohužel často, humor nikdy… , v následujících dvou letech další tři díly. Čtyři části rozhlasové podoby korespondence V+W trvají celých šest hodin, což se na první pohled může jevit jako velmi rozlehlá plocha, ale když si uvědomíme, že tři svazky, ze kterých jsem vybíral, obsahují přibližně čtrnáct set stran, je zřejmé, že jsem musel hodně škrtat a některé části korespondence úplně pominout. Celé dopisy jsem používal jen výjimečně, vybíral jsem obrazy, příběhy, sentence. Měl jsem ambici vytvořit z dopisů V + W jakési básnické pásmo.    

U mikrofonu se vystřídala řada slavných lidí. Například herci Jan Werich a Jiří Voskovec.

Korespondence dvou tvůrců Osvobozeného divadla je strhujícím svědectvím o 20. století, a jeho dějích, o lidech, významných i neznámých, o politice, někdy také o nostalgii, o literatuře, o umění, i o stáří a nemocech a smrti. O hledání jejich humoru. Ne náhodou jsem pro titulek celého cyklu použil „jejich“ sentenci Sranda přestává, a to bohužel často, humor nikdy… Když jsem jejich dopisy znovu a znovu pročítal, natáčel je s herci, stále více jsem si uvědomoval, že humor, sranda je klíč k identitě V+W. (Ve Werichových, ale především ve Voskovcových dopisech se objevují pokusy o definování humoru.) Musíme ale vzít do hry peripetie jejich životů, podoby 20. století, kterými procházeli a čelili jim, jejich životy v umění, jejich uskutečněné projekty, jinak se použití uvedeného klíče bude jevit jako banalita.

Z období jejich korespondence mě zaujaly jejich náměty a nápady na společné filmy, knihy, představení, benefice, paměti, které se jim nepodařilo realizovat a svědectví o nich podává už jen korespondence V + W.  I to byl „scénáristický klíč“, tedy ono zvláštní napětí mezi prožitkem společné práce někdy minulosti, jejího hodnocení, přehodnocování, zařazování do různých kontextů s odstupem času a snu o nových společných podnicích, které ale ze známých důvodů nešlo uskutečnit. Můžeme si samozřejmě klást otázku, zda by ty vysněné podniky byly úspěšné.

Jan Werich a Jiří Voskovec

Dopisy píší dva bravurní stylisté. Jejich korespondence patří k tomu nejlepšímu, co čtenáři české epistolární literatury mohli dosud od domácích autorů číst, a posluchači mohli slyšet.

Ve druhém dílu cyklu jsem umístil vedle sebe dvě brilantní literární pasáže z  dopisů V + W, Werichův pohled na Prahu a Voskovcův „letecký záznam“  Grónska. 

„Stáli jsme na terase Thunovského paláce, kde mají ambasádu. Před námi byla Praha v zářivém, vlahém podzimním slunci. Vznášel se nad ní opar jako bývá na čerstvých, nedotčených švestkách. Průhledně modrý a řídl do průzračna jak stoupal k nebi skoro italskému. Na té terase je starý kaštan a ten co chvíli upustil zralý plod. Puklo to jako výstřel někde v dálce, slupka se rozskočila a čerstvý, mastný kaštan poskakoval – neb kaštany jsou pružné, to ví každé dítě – po terase, o chlup tmavší než liška.“

„Před několika dny jsem letěl přes Grónsko… Byl to mimochodem nádhernej  pohled. V měkkém a tajemném rámci nordických mlh se objevily krabaté hory, zcela bílé, a mezi nimi namodralé ledovce, a pak hlouběji, černé vody, jež chvílemi modraly, a byly hluboké a mysteriosní, a plavily se po nich smečky bělostných ker – a nikde ani stopy po turistech, ba ani po lidských duších. Jen jsem si myslel, že esli nejsou zmrzlý, že bys tam moh asi nachytat spousty pstruhů, lososů, či jiných vodních tvorů. Myslel jsem na tebe upřeně a divil se Přírodnině fantazii a bezohlednosti, jež spojeny, vyjdou hloupému umělci v podobě krásy, ačkoliv jim, těm Přírodniným složkám, je to buřt!“

Jiří Hromada, šéf Herecké asociace

I rozhlasová podoba korespondence V + W vypovídá, jak se její autoři od sebe lišili: v životních postojích, ve vztahu k ženám a přátelům, dokonce i jejich umělecký vkus často nesouzněl, ale najednou se stalo něco podivuhodného, až vás z toho zamrazí: „A v tom okamžiku osm let mlčení a odloučení se vypařilo, a naše vzájemné vnitřní hodinky nám zase na chlup zesynchroničtěly,“ napsal J. Voskovec.

Je jaro jako hrom. Všecko v Central Parku kvete – je brilantní slunce – žádná humidita – a ve stínu krásně chladno. Jaro – ta tvoje naděje, že všechno bude hodný a krásný a zdravý.
Z Voskovcova dopisu Werichovi, 1969

Součástí kompozice dopisů V + W  jsou i dokumentární záběry z představení  Osvobozeného divadla, Ježkovy písničky,  v posledních dvou dílech zní Armstrongova trubka, připadlo mi totiž, že s náladou autorů dopisů, s jejich myšlenkovým, názorovým vývojem více souzní právě Armstrong.

Lukáš Hlavica

Už při čtení prvního svazku dopisů V + W mi bylo jasné, že jejich interprety budou Lukáš Hlavica (Voskovec) a Jiří Hromada (Werich). Nejde jen o jistou typovou spřízněnost hlasů a řekněme hereckého naturelu, ale i zájem o odkaz V + W. Věděli jsme, že se nemůžeme pokoušet o „napodobení“ projevu V + W nebo naopak zvolit neúčastné „zcizení“, oba herci zaujali lehký odstup od svých postav, možná trochu ironický (sebeironický?), protože jim bylo hned jasné, že postavy V + W nelze „zahrát“, ale je možný pokus o jejich „zastoupení“ v rozhlasovém prostoru ovšemže s použitím brilantní hlasové techniky.