Spousta nápadů rozmělnila Žebráckou operu v Národním!

15. prosinec 2009

B. Brecht: Žebrácká opera Překlad: D. Ulrichová Dramaturgie: M. Urban Režie: I. Rajmont Hrají: V. Dyk, E. Salzmannová, J. Novotný, A. Talacková, E. Vrbková a další Národní divadlo Praha Premiéra 10. 12. 2009 recenze Jany Soprové

Před pár dny uvedlo Národní divadlo premiéru Brechtovy Žebrácké opery v novém překladu Darji Ullrichové s písňovými texty přeloženými Janem Tošovským.

Bertolt Brecht patří k výrazným figurám evropského divadla 20.století. Proto se divadla zas a znova pokoušejí o uvádění jeho her. Je paradoxní, že právě jeho nejslavnější dílo Žebrácká opera nebývá na scéně příliš úspěšná. Brecht se snažil šokovat uvědoměle, a když ve 30.letech byla Žebrácká opera přijata diváky příznivě, spíše mu to vadilo. V dnešní době, která snad už nemá na scéně žádné tabu, vyznívají jeho někdejší provokace příliš přímočaře, agitačně. Autorka překladu Darja Ullrichová se snažila hru "zesoučasnit" použitím hrubozrnného překladu (tak sice přiblížila Brechta současným dramatikům tzv. coolness, ale nic víc). Podobně je to i s písňovými texty Jana Tošovského, které v původních překladech známe v interpretaci mnohých šansoniérů. V této verzi se jakoby "ztratily".

Celá čtyřhodinová inscenace (hraje se s dvěma přestávkami) v režii Ivana Rajmonta jako by se nemohla rozhodnout, zda bude jakousi rekonstrukcí brechtovského stylu ze 30.let, nebo současnou aktualizovanou verzí tématu. To se projevuje nejen v režijním pojetí, ale také ve scéně a kostýmech, a samozřejmě i v herectví.

Hned na počátku jsme konfrontováni s několika pseudoprovokacemi. Na Hynaisově oponě je ve stylu grafitti nápis Otevřete svoje srdce (nicméně i hodně krátkozraký divák zaznamená, že se nejedná o originální oponu, ale pouze o její nápodobu). Dirigent do orchestru nepřichází po schůdkách, ale přelézá sametové zábradlíčko (jednou je to sice fór, ale třikrát už je moc...).

Zpočátku, kdy se lehce opilý, uválený Filch Filipa Rajmonta s kávičkou v kelímku a zapáleným cigárem motá před oponou, a sem tam do mikrofonu zanotuje úryvky z písně Mackie Messer, žijeme v naději, že půjde o něco skutečně originálního. Jak se ale děj - velmi zvolna, chvílemi až neúnosně - rozvíjí, naděje se rychle vytrácí. A divák je stále více zmaten. Postavy, které se na scéně postupně objevují, působí, jako by přišly z několika různých her. Už při vstupu do domácnosti Peachumových (Jan Novotný a Eva Salzmannová) zaznamenáme podivnou nesourodost - Peachum je ošuntělý strejda, Peachumová snad někdejší dámička v lesklých leginách a botech na vysokých podpatcích. Jen při scénách s Mackiem Vojtěcha Dyka divák poněkud ožije. Tato postava v sobě nese zajímavý expresivní výraz - elegantní oblek, cylindr, nabílená tvář, dandyovsky stylizované líné pohyby. Trochu jako Marťan pak zapůsobí Alexej Pyško jako policejní komisař Brown, někdejší Macieho kumpán, který se dostaví na svatbu ve sklepení celý v kůži jako novodobý terénní policajt.

Děj je zahuštěn "zcizovacími efekty" v podobě disharmonických zvuků orchestru a pseudooperními áriemi zpívanými do mikrofonů, které herci zvládají se střídavými úspěchy. Jsou tu zajímavé záblesky retrostylu v některých choreografiích, které připomínají záznam ze starého kabaretu. Jindy zase (např. scéna v bordelu) působí hromadný výjev jako úryvek z nepříliš povedené bulvární komedie.

Děj se rozvíjí velmi zvolna, takže, i když se divák hodně snaží, pozornost velmi rychle opadá. Chtělo-li představení vzbudit kontroverzní reakci, podařilo se to hlavně na konci. Poté, co je nepolepšitelný Mackie podruhé polapen, je téměř nahý zabalen do fólie jako kufry na letišti. Vleže pak ještě musí odzpívat jeden ze songů. Poté je obal rozřezán a polonahý Mackie vystupuje k šibenici. Ale nebojte se - nebude popraven. Nad scénou se totiž objeví jako deus ex machina Alexej Pyško, alias Green oděný tentokrát v královském hermelínu na voze taženém trigami v životní velikosti, aby zvěstovat Mackiemu královskou milost. Mackie pak (rovněž zahalen do hermelínu) završí společně s ostatními děj poslední písní na předscéně. Těžko říci, zda by se takové pojetí provokatérovi Brechtovi líbilo. Šok to sice byl - ale rozhodně mě nenutil k zamyšlením nad společností, kterou je třeba změnit k lepšímu. Spíše nad tím, jestli si Národní divadlo nemělo zvolit nějaký jiný titul.

autor: Jana Soprová
Spustit audio