Spor o Lisabonskou smlouvu
To, že senátoři ODS neustále doplňují svou ústavní stížnost na Lisabonskou smlouvu, nelze při nejlepší vůli interpretovat jinak než jako zdržovací taktiku. Obstrukce ovšem k demokracii patří, a to i u soudu, kde se každý všemi možnými prostředky snaží přesvědčit soudce o své pravdě. Z hlediska přesvědčovacích postupů, které v politice vždy kombinují logiku s rétorikou, je mnohem zajímavější senátorská výzva k nekonečně rozvíjenému doplňku připíchnutá.
Senátoři Ústavnímu soudu radí, jak má na spor o Lisabonskou smlouvu a její soulad s českou ústavou nahlížet. Doporučují "autentický" výklad ústavy proti výkladu "eurokonformnímu", který podle nich ústavní soudci doposud zastávali, čímž implicitně naznačují, že Ústavní soud nevychází z vnitřní logiky českého ústavního pořádku, nýbrž že za základ přijímá evropské právo.
Říkají tak, že ústavní soudci zrazují základní listinu, jíž by měli sloužit. Aby přesvědčovací síla takového výroku byla větší, použije se slovo "autentický", které má hlubší ontologický význam. Autentický je jenom ten, kdo ctí pravý a původní význam slov, věcí, vlastní existence.
Jenže v tom je právě problém. Žádný autentický závazně daný výklad v případě ústavy neexistuje. Musíme ho v konkrétních situacích hledat a třeba i opakovaně. Za tímto účelem jsme vytvořili soud odborníků, jejichž společný hlas je přijat jako maximální možná autorita. Výklad ústavy je vždy vyjednáváním mezi psaným slovem a jeho praktickým významem, nikoli prostou aplikací předem dané a navždy získané výkladové doktríny, jak by si přáli senátoři.
Autentičnost či pravost není skrytá v neotřesitelnosti jediného univerzálně platného výkladu, nýbrž v postupu, v otevřenosti snahy přijímat pro a proti a posuzovat jejich váhu s ústavou v ruce.
A to je také jediná spravedlivá míra, jak rozhodování Ústavního soudu posuzovat. Senátorská dvojice protikladů je nepřesná a zavádějící. Rozhodnutí soudu přece může být autentické a přitom konformní s většinovým evropským názorem.
