Společný projekt činohry a opery Národního divadla v Praze

17. listopad 2003

V první půli večera se v Národním divadle hraje Beckettova Poslední páska, v druhé půli opera Marcela Mihaloviciho podle této hry. Jejich spojení do jednoho večera v sobě ovšem skrývá úskalí, která se nepodařilo překonat.

Poslední páska je dramatickým monologem starého muže jménem Krapp, který si celý svůj život den za dnem nahrával na pásky a který se právě vrací k jedné z nich, tedy ke Krappovi o mnoho mladšímu. Mihaloviciova partitura počítá s početným orchestrem, a tak se komorní hra ocitla na velkém jevišti - což jí nemohlo neublížit. Otevřený prostor, v popředí železný stůl se šuplíky a lampa evokující snad vyšetřovnu, pásky má Krapp pod jakýmisi kanálovými poklopy. Směrem k horizontu je podlaha rozbitá dírami, v nichž se drží voda. Do takového temného, vlhkého prostředí uvrhla výtvarnice Jana Preková Josefa Vinkláře. Ten se omezil na vnějškový popis ztracené, potácející se existence na pokraji šílenství, žvatlající téměř opilecky nad páskou s lyričtějším Krappem. Pokud někde staví na mimice či detailní hře s hlasem, na prvním balkoně již o tom diváci nic nevědí. Každopádně zůstala zakryta témata, která text nabízí: ať už otázka identity, celistvosti člověka či klíčových momentů v životě.

Josef Vinklář

V druhé půli bylo neméně ublíženo opeře. Nastudování Přemysla Charváta je pečlivé a Ivan Kusnjer opět prokázal své bohaté technické i výrazové možnosti, schopnost střihů, emotivní deklamace i lyrického zpívání. Místy tentokrát zanikla slova, především ovšem interpreta zcela potlačil režisér Michal Dočekal, který si začal hrát s mašinérií velkého jeviště a jal se propojovat obě půle. Takže tu najednou jsou dvě patra a dva Krappové, ten Kusnjerův ve sklepení zběsile rozhazuje krabice od banánů a rozmotává pásky, načež ho dva pánové obestaví mikrofony a omotávají páskami, pak už se omotávají vzájemně Kusnjer s Vinklářem, křičí na sebe, jeden druhého se snaží umlet v masovém mlýnku. Vinklář "krví" na plátno píše "Krapp". - Sen Krappa? Schizofrenie? - Každopádně režisérovo efektní show, předvádí se šílený obraz rozpadlé osobnosti, dovádí se do důsledků obraz Krappa, jak byl naznačen v první půli. O Becketta už, myslím si, vůbec nejde, případně ho režisér čte velmi prvoplánově.

Ivan Kusnjer

Problém inscenace je podle mě zakódován v chybné základní rozvaze - jako by se neuvažovalo o úskalích, která spojení těchto děl přinese, jako by nešlo o co nejlepší provedení děl, ale o dramaturgickou originalitu a o projekt více souborů, a to za každou cenu. - Je mi líto vynaložené energie.

autor: Lenka Šaldová
Spustit audio