Spitfire Company předvedla Macbetina - „designově perfektní, avšak zcela sterilní hru“
Oceňovaný soubor Spitfire Company, který se zaměřuje především na pohybové a fyzické divadlo, se ve svém nejnovějším díle ocitl na půdě divadla politického. Vladimir Macbetin, jak název napovídá, byl inspirován známou hrou Williama Shakespeara, je však daleko více o současném ruském prezidentovi.
Velké ambice, touha říct něco důležitého k celosvětové politické situaci, nákladná „vydesignovaná“ scéna - a velký nezdar. Takový je Vladimir Macbetin, kterého Spitfiři pod režijním vedením Petra Boháče předvedli na sobotní premiéře v žižkovském Paláci Akropolis. Boháč a jeho soubor sice vyšli z Shakespearova textu, zůstalo z něj však jen torzo. Místo toho se ocitáme na hypermoderním letišti, kterému vládne bílá a světle šedivá barva.
Jevištěm letištěm procházejí sem a tam pospíchající lidé, všichni perfektně oblečení
Telefonují nebo poslouchají hudbu a pramálo si všímají velkých obrazovek po obou stranách zadního plánu scény. Na nich se promítají reklamy. Některé napodobují reálné značky, jiné - třeba tu o bílých čarodějnicích - zase inspiroval Shakespeare. Reklamy, pokud jste to ještě netušili, jsou prázdné, ohlupující a falešné. Navíc, jaké překvapení, tvrdě kontrastují se skutečným, či spíše mediálním světem, který se na těchto dvou obrazovkách s reklamami střídá.
Vidíme obrazy z válek, které vypukly za vlády Vladimíra PutinaNa obrazovce je ve spodním informačním kraulu ovšem označen za Vladimira Macbetina. Z těchto informačních lišt se také dozvídáme, že současný pán Kremlu je nezvěstný a pátrá se po něm. Macbetina v inscenaci hraje Jiří Štrébl. Ten spolu s Jindřiškou Křivánkovou tvoří ústřední dvojici, bezcílně chodí po jevišti sem a tam - ostatní herci jsou jen do počtu. Představují třeba spěchající cestující, vojáky nebo dekadentní stevardy. Zhýralost dnešního světa se ukazuje například ve scéně, kdy se stevardi, dvě ženy a dva muži, pouští do zběsilých homosexuálních hrátek.
Štrébl v dobře padnoucím obleku odříkává nesrozumitelné útržky Shakespearova textu, pak si vleze s Křivánkovou, rozuměj Lady Macbetinovou, do prosklené kuřácké místnosti, která se na scéně nachází uprostřed zmíněných obrazovek. Tady ho Křivánková poníží tím, že ho svlékne jen napůl, košili mu přetáhne přes hlavu, takže je paralyzován, a sama se uspokojuje kovovým robertkem. Ten poté, stále vibrující, odkládá na kovové víko popelníku, což vydává otupující zvuk.
Skoro nic víc se během hodinu a půl trvajícího představení nestaneVětšina jevištních symbolů je naprosto prvoplánová a banální. Nečekejte žádný nový pohled na Vladimíra Putina, na Shakespearovu hru nebo objevné taneční kreace Spitfire Company. Divák od začátku tuší, jak to celé bude, co nám chtějí autoři říct a musí jen přetrpět pomalé tempo této designově perfektní, avšak zcela sterilní hry.
Soubor se podle svých vyjádření hodlá kromě Macbetha v příštích letech pustit také do Romea a Julie a Hamleta. Snad budou mít šťastnější ruku.
