Spíše než divočina mě baví zapomenuté příběhy, říká Jan Svatoš, autor dokumentu Archa světel a stínů
Film odhaluje příběh manželů, kteří před sto lety točili dokumenty o Africe, o níž se tehdy vesměs natáčely snímky ve filmových studiích a s falešnými lvy ze zoo.
Martin a Osa Johnsonovi byli podle Jana Svatoše filmovými, fotografickými, ale také myšlenkovými průkopníky, kteří před sto lety začali natáčet a fotografovat v Africe. „V té době se tam jezdilo za lovem a sportovní střelbou a oni byli první, kdo ukázal, že Afrika je víc než jen místo pro tuto destruktivní zábavu.“
Filmaři, na které Hollywood zapomněl
Nás Evropany ovládá myšlenka, Afrika je vedená srdcem, říkají organizátoři festivalu
Festival Tvůrčí Afrika se už čtrnáct let snaží zkracovat kulturní vzdálenosti mezi evropským a africkým uměním, letos proběhne ve dnech 9. – 19. května.
Dílo Johnsonových dnes připomíná pouze Safari muzeum v jejich rodném Kansasu, kde jsou kromě dopisů a fotografií k vidění některé jejich hollywoodské filmy. Kromě toho ale existuje obrovské množství nesestříhaného archivního materiálu (na 35mm a 16mm filmu), který je uložen v Knihovně Kongresu ve Washingtonu D.C. „Tam jsme se snažili dlouho dostat, protože cílem našeho filmu bylo ukázat i druhou filmařskou tvář Martina. Nejen to, co předtřídil a řídil Hollywood, ale především to, co Martin sám jako filmař chtěl točit,“ říká Svatoš.
Jan Svatoš se k Martinovi Johnsonovi se dostal díky jedné větě ve skriptech o dokumentárním filmu na FAMU. Budoucího režiséra tehdy fascinovalo, že někdo ve 20. letech 20. století natočil skutečný dokumentární film v oblastech, o kterých se tehdy natáčely většinou „zfalšované“ snímky ve filmových studiích a s falešnými lvy ze zoologických zahrad. „Martin se svou manželkou Osou strávili v Africe 15 let, podnikli 5 velkých výprav, udělali historicky první zvukový film v Africe, uskutečnili první letecké záběry, a to všechno v době staré analogové fotografie. Proto mi přišlo neuvěřitelné, že když jsem otevřel jakoukoli učebnici kinematografie, i zahraniční, že tam neměli žádný kredit,“ popisuje dokumentarista motivaci k natočení svého snímku.
Lev je nebezpečný asi jako Niagarské vodopády
Čtěte takéSvatošův dokument divoČINY je sonda do našeho svědomí
Zesnulí američtí filmoví dobrodruzi režisérovi podle jeho slov udělili spoustu filmařských i životních lekcí. Inspirovala ho nejen jejich mistrovská kompozice, trpělivost a odhodlanost jít za cílem a také odvaha vydat se do de facto neznámých končin, včetně pobytu mezi místními obyvateli. Inspirativní výzvou pro něj zůstává také technická průprava potřebná k tehdejšímu natáčení vzhledem k „předpotopní“ analogové technice. Fascinující na práci Johnsonových je zacházení se světlem, nové strategie přístupu ke zvířatům a k jejich pozorování a v neposlední řadě nesporný zájem o tamní obyvatele. Martin Johnson boural tehdejší rasistické hollywoodské konvence tím, že jim svěřoval zbraně nebo je učil fotografovat a filmovat. „Martin Johnson byl také například historicky první, kdo ve své knize Simba (svahilsky Lev) zpochybnil myšlenku, že lev je jenom krvežíznivé monstrum a největší zabiják afrického kontinentu. Ukázal, že lev nechává člověka být a je nakonec stejně nebezpečný jako například Niagarské vodopády nebo pokud se kamarádíte s někým, kdo boxuje.“
Na základě inspirace Johnsonovými natočil Svatoš už v roce 2010 kratší dokumentární film Africa Obscura, který byl mimo jiné reakcí na masový turistický ruch na jihu Keňy, se kterým se setkal na svých cestách. To ho vedlo ke snaze najít svůj vlastní, alternativní recept, jak může v dnešní době fotograf nebo filmař reflektovat Afriku. Se svým štábem proto tehdy odjel do severní Keni pokusit se zachytit soudobou Afriku starou analogovou technikou, včetně přenosné temné komory, jako za časů Martina a Osy Johnsonových.
Existuje divočina bez člověka?
Příroda se nevzdává. Ani doma na Planetě Česko
Režisér Marián Polák natočil přírodopisný portrét české krajiny a živočichů v ní a přiblížil se na dostřel slavným vzorům z BBC.
Pojem divočina dnes lidé podle Svatoše vnímají hlavně tak, jak ho konstruuje audiovizuální, především televizní průmysl, obzvlášť v přírodopisných filmech v ultra HD rozlišení, kdy krásné záběry zvířat v zapadajícím africkém slunci dokonale ladí s podbarvující hudbou. Kdo byl ale podle režiséra v Africe nebo se postavil doprostřed přírody s foťákem, ví, že skutečný život je úplně jiný. Například život lvů není tak dramatický, jak se může zdát z filmů, protože lvi 20 hodin denně jenom prospí. Stereotypní vnímání divočiny z přírodopisných filmů podtrhuje skutečnost, že v těchto filmech chybí člověk.
To podle Svatoše není správné, protože člověk samotný koncept divočiny vytvořil, jak se už ostatně snažil ukázat již ve svém absolventském snímku DivoČINY. Stále více bychom si podle něj přáli, aby svět nebo divoká příroda nebyly v režii někoho, kdo je člověk. Chceme tam najít ticho nebo tmu, ale právě tyto jevy se z dnešního světa stále více vytrácejí. „Proto potřebujeme národní parky, alespoň v takové podobě, aby tohle mohly splňovat. Tam musí být člověk přítomen koncepčně, ale měl by se upozadit a rozhodně by z toho neměl mít nějaký profit z hlediska nějakého průmyslu, jak to třeba děje na Šumavě.“
Celé ArtCafé včetně hudebního výběru Zdeňka Přidala si můžete poslechnout zde:
Související
-
Kniha Walden aneb Život v lesích měla opěvovat přírodu, nakonec vedla k její devastaci
Americký spisovatel a filozof Henry David Thoreau chtěl své čtenáře inspirovat k obdivování přírody, jednoduchosti a skromnosti. Mnozí si jeho odkaz vyložili po svém.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
