Špinarův Hamlet zhmotňuje pocit dneška: koncentrovanou beznaděj

11. prosinec 2013

Režisér Daniel Špinar představil ve Švandově divadle svou verzi Hamleta v překladu Jiřího Joska, s Patrikem Děrgelem v hlavní roli. Odpověď na to, jaký je Hamlet dnešní doby, hledal společně s devíti herci a týmem osvědčených spolupracovníků – scénografkou Ivou Němcovou, kostýmní výtvarnicí Lucií Škandíkovou či hudebníkem Petrem Wajsarem.

Vše se odehrává v prostoru slavnostního sálu paláce, místa soukromého i veřejného zároveň, evokujícího odcizenost a poněkud muzeální atmosféru.

Past na diváka – všechno je jinak, než čekáme

Zdi jsou obloženy tónovanými fotografiemi příslušníků rodu, za ochranným provazem se skví vitrína s exponáty, brněním, zbraněmi, a v její dolní části zahlédneme dokonce lebku trčící z hlíny.

03019424.jpeg

Jsou tu tedy všechny rekvizity, které u Hamleta očekáváme. Je to ovšem ze strany tvůrců jakási past na diváka, neboť veškeré artefakty jsou použity zcela jinak, než bychom podle konvence očekávali.

Podobně překvapivě zachází režisér i s ikonickými scénami, ať už jde o slavný hamletovský monolog (hrdina ho skrčený šeptá do mikrofonu), scénu s herci (Hamlet přidělí scénáře užaslým členům královské rodiny a nutí je hrát) či scénu hrobnickou (část replik zazní z úst šílené Ofélie).

Zkrátka, v této inscenaci je všechno jinak, včetně závěru.

Přitom ale klasický příběh zůstává zachován. V první půli ještě dá režisér divákovi šanci zasmát se nad některými Hamletovými téměř puberťáckými kousky (včetně medvědího převleku), ale přitom už od počátku nenápadně připravuje půdu pro drsné finále.

I když se na scéně (kromě Polonia) neobjeví žádný další mrtvý, narůstající napětí, hororovitá atmosféra, postupný rozklad a konečná vize šílenství, které zasáhne všechny zúčastněné, zanechá v divákovi hodně silný pocit.

Vše na scéně má svou hrůznou logiku

Navzdory tomu, že režisér pečlivě dbá na výrazně artistní vizuální stránku inscenace, přiznanou divadelnost, a vede herce k expresivitě výrazu, má vše, co se na scéně odehrává, svou hrůznou logiku a autenticitu.

Na počátku zaslechneme z dáli projev nově nastupujícího krále, a jak se scéna rozsvěcí, zaznamenáme v rohu místnosti zhroucenou postavu chlapce, který oplakává smrt svého otce.

Vzápětí se soukromé stává veřejným. Do sálu vstupuje novopečený manželský pár, jeho nový otčím Claudius a rozzářená matka královna v dokonale padnoucí blyštivé róbě s načesanou blond hřívou.

03019425.jpeg

Následuje je trochu upachtěný Polonius, a jeho děti – Ofélie v dívčích šatičkách a světácký floutek Leartes. Společnost doplňují dva téměř totožní úslužní mladíci Guildenstern a Rosenkranz.

A navíc je tu Horatio, který zpočátku působí jen jako potměšilý sluha, z něhož se až za čas vyklube Hamletův důvěrník a kumpán.

Společnost, jak jinak, je ostře sledována médii, natáčena, odposlouchávána, fotografována.

Každý z devíti hereckých výkonů je pozoruhodný

Hamlet Patrika Děrgela je neurotický mladík, kolísající mezi stavy naříkavé deprese, euforického veselí a sexuální nestřídmosti. Jako by si sám nebyl jist, kým vlastně je a kým by chtěl být. Hraje si se svým okolím, každému ukazuje jinou tvář.

Jeho pohrávání si s šílenstvím se mu ale postupně začíná vymykat z rukou, realita se mu rozplývá natolik, že už se do ní nedokáže vrátit. Stává se zajatcem svých šílených vizí, podivným zvířetem ve skleněné kleci.

Jeho sebedestruktivní povaha strhne jako dravý proud do propasti šílenství nevinnou Ofélii. Je to další parádní role Zuzany Onufrákové, která s velkou citlivostí ukázala přerod mladé zamilované a empatické dívky, která uvěřila v lásku královského frajírka, přes průšvih nechtěného těhotenství až po stav zoufalství, který ji stáhne do víru šílenství, odkud není úniku.

03019427.jpeg

Velkou výzvou pro Petru Hřebíčkovou byla role královny matky, v níž připomíná nikoli v prvoplánově parodické podobě nejrůznější „první dámy“ naší doby. Přes své mládí dokázala s velkým pochopením a autenticitou předestřít problém egoistické matky a královnu, toužící si navždy zachovat mladost.

Každý z devíti výkonů, které se objevují v této inscenaci, je sám o sobě pozoruhodný, vypracovaný do přesných detailů, stejně jako celá inscenace. První část uběhne divákovi jako akční film, při němž máte šanci se zasmát, ale také si vychutnat hororovitou atmosféru.

V druhé části máme pocit, jako bychom postupně zabředávali do bažiny, a tomu se divák pochopitelně instinktivně brání. Pocit koncentrované beznaděje na konci je silný, a má v sobě zároveň zvláštní patos. Možná, že právě tohle je pocit dneška a domnívám se, že právě tím bude Hamlet ze Švandova divadla blízký mladým.

autoři: Jana Soprová , Helena Petáková
Spustit audio